Proč a kdy jsme ztratili schopnost se bránit proti lži, ze které se v demokracii pomalu stává norma? Tato otázka dlouho pronásleduje mé tiché já, zejména když zažívám za našimi hranicemi na západě úplně jinou atmosféru. Studenti jsou tam hrdí a výřeční lidé, kteří konfrontují přednášejícího s jinými názory a s vnitřním zápalem ho vyzývají ke společnému hledání pravdy.

Tohle se mi v Čechách a na Moravě stává výjimečně. Jsme opravdu uštknuti nezájmem o minulost, přítomnost i budoucnost a zajímá nás jen jak dosáhnout rychle nějakého cíle za jakoukoliv cenu? Proč nejsem schopen studentům, mladým politikům a dětem předat vůli ke skutečnému zájmu o základní otázky: Odkud přicházím, kdo jsem a kam jdu? Proč je ve mně tak málo odvahy ke skutečně obnově poničeného světa?

Pln těchto pochybovačných otázek jsem tuhle v Hamburku u kamaráda narazil na starý týdeník Die Zeit z 16. srpna 2007 s obšírným esejem nakladatelského lektora, novináře a spisovatele Fritze J. Raddatze (ročník 1931, nejprve pracoval v NDR v nakladatelství Volk und Welt a od roku 1960 v SRN v nakladatelství Rohwolt a ještě později v časopise Die Zeit) s názvem Moje selhání jako občana NDR. Text byl hlubokým a bolestným sebezpytováním a zcela postrádal naši věčnou snahu hledat viníky za svá selhání mimo sebe: Mimo naše přikrčené já, u velmocí, okupantů, komunistů či estébáků.

Slušný lhář

Základní otázka, kterou si pan Raddatz klade, zní: Co se děje s člověkem, který své vědění – stejně jako své svědomí – odkládá neustále jako kabát v divadelní šatně, aby mu nepřekáželo? Sám sebe se ptá: Jak je možné, že jsem v padesátých letech četl třeba v západoněmeckém časopise Der Monat úžasné texty, a nepovažoval-li jsem je přímo za nepřátelské, myslel jsem si, že jsou alespoň neplatné? Proč jsem si stále něco nalhával? A pak cituje Margaret Boveris: My všichni lžeme. Žiji jako řádný lhář.

V němčině to zní ještě hranatěji: Anständiger Lügner. Dá se to také přeložit jako slušný lhář, což znamená, že lhaní bylo vyvázáno z negativní půlky lidských vlastností a anektovali jsme ho již mezi pozitivní nebo alespoň přijatelné úkony. A nelze se tomu zřejmě divit, když se lží pracují už standardně každý den politici, obchodníci i reklamní agentury, když se lež nebo alespoň to, co pracuje s polopravdou (bullshit) stalo běžným prostředkem k dosahování cílů v naší civilizaci. Nejlépe to dokazuje výrok maďarského premiéra Ference Gyurczányho, který vloni řekl: „Lhali jsme lidem ráno, lhali jsme v poledne, lhali jsme večer.“ A pan premiér také vysvětlil, proč musel lhát: „Neexistuje jiná cesta. Z ekonomických důvodů nemáme možnost vést vlastní politiku.“

Takový výrok oznamuje opravdový konec politiky jako správy věcí veřejných. My už tuto správu jen předstíráme a zároveň se odmítáme v evropském kontextu na ní účinně podílet. Jak je ale možné, že jsme na tuto ponižující úlohu tak snadno přistoupili? Že jsem i já podobnou ponižující práci kdysi bez zřetelného odporu vykonával?

Radost z podvodu

Na začátku sedmdesátých let jsem se sám jako redaktor nakladatelství Albatros, kam jsem byl přijat díky Ladislavu Fikarovi poté, co jsem byl vyhozen z Mladého světa, aktivně podílel na ničení české kultury a vzdělanosti. Moje první práce spočívala v zadávání posudků (dle seznamu schváleného na Ústředním výboru KSČ) na knihy, které měly být zakázány, a pak je připravovat k likvidaci. Šlo většinou o encyklopedie, v nichž byly zmínky o lidech, kteří upadli kvůli svým postojům v roce 1968 v nemilost. Byla to katovská práce: ruce jsem měl od krve knih a tehdy jsem už moc dobře věděl, že devastace každého národa začíná ničením slov. Bylo mi devětadvacet, byl jsem dospělý chlap a svou zbabělost jsem si omlouval tím, že jsem potajmu nechal v encyklopedické řadě Objektiv, kterou jsem založil a řídil, vydávat knihy disidentů pod pseudonymy.

Podobné situace popisuje Fritz J. Raddatz a přirovnává se k rabínovi, kolem kterého nacisté nakreslili křídou kruh, za jehož překročení bez jejich povolení mu pohrozili smrtí. Rabín se pak musel dívat, jak vypálili vesnici, vyvraždili muže a znásilnili jeho ženu a dceru. Když kati svou práci skončili, zeptali se ho: „Proč tu tak klidně stojíš a ještě se směješ?“ Rabín odpověděl: „Nevšimli jste si, že jsem za vašimi zády vystrčil přes čáru špičku boty a přesto žiji.“

Člověk, jehož nejstarší vzpomínky jsou spojeny s tajným poslechem BBC za války a Svobodné Evropy za komunismu a jemuž maminka nařizovala „rozhodně o tom, Kájo, nemluv ve třídě“, je vybaven zvláštní schopností si vytvářet náhradní radost z vystrkování špičky bot přes křídový kruh. Pan Raddatz se radoval, že se mu povedlo propašovat do edičních plánů autory jako Eluard či Majakovský, Déry nebo Bulgakov, a já byl rád, že mohu pomoci lidem jako Jan Vladislav či Jiří Dienstbier. Problém byl ale v tom, že jsem se ve skutečnosti radoval z podvodu, navyklý mít potěšení z podvodu už od dětství, kdy jsem s rodiči poslouchal zakázané rádio. Byl jsem na tom hůř než Raddatz. On byl hrdý na to, že prosazoval samozřejmosti, já byl hrdý na to, že jsem podvodník. Obě hrdosti byly falešné, ale ta moje byla nebezpečnější.

Návrat

Oba nás ale tato zkušenost vyhnala na Západ, tiché já nás vyvedlo z pomyslného kruhu. Oba jsme došli k závěru, že po třicítce - když jsem odešel, bylo mi třicet sedm - už nemáme právo na nikoho nic svádět, že jsme nebyli zneužití, ale že jsme zneužili sami sebe a že bychom tyto návyky neměli přenášet na naše děti. Byli jsme hnáni snahou osvobodit slova a probudit v sobě osvobozené já.

Německo se po roce 1989 sjednotilo, já jsem se vrátil do Prahy. Fritz J. Raddatz dál píše romány a já takovéto eseje. A přesto jsme se octli jsme se v úplně odlišné situaci: Německo se zvětšilo, naše republika se zmenšila. Ponížení Němci se připojili k hrdým demokratickým Němcům, ponížení Češi a Moraváci zůstali sami se svým ponížením a vyjukaní z cizinců. Důsledek: Ti, co se za této situace chtějí udržet u moci, musí jen předstírat, že dělají politiku, která se ve skutečnosti z veřejného prostoru vytratila. Slova jsou opět zrazena a hlas disentu je neslyšitelný, nebo byl rovněž zrazen. Až za demokracie se paradoxně stala lež obecně uznanou normou. Možná proto jsme ztratili schopnost se účinně bránit, chybí nám k tomu víra ve vlastní jazyk. Už neumíme najít cestu ke kořenům vlastní duše. Už nejsme schopní ani náhradní odvahy být jinými. Naše já už není tiché, ale němé, zmrzačené. Naše šance je jen v přiznání, které je předpokladem každého zjevení.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel