Neviditelný pes

ESEJ: Hodně popletená obhajoba politické korektnosti

21.4.2018

Politická korektnost je podle komentátora Jana Moláčka nástrojem smysluplné veřejné debaty, protože bourá bariéry a tím přispívá ke konsensu. Jenže to prý u nás chápe málokdo. Přečtení jeho textu mi v pochopení, jak může princip ostrakizace podstatné skupiny názorů bourat bariéry a přispívat ke konsensu, příliš nepomohlo. Laureát několika novinářských cen a prezentovaný primus české žurnalistiky navíc předvedl natolik popletenou argumentaci, že spíše utvrdil veškeré mé pochybnosti o tomto konstruktu a jeho zastáncích.

Jan Moláček svůj text Politická korektnost je úspěšný návod, jak zlepšit společnost. Ale my jsme zase jednou chytřejší na webu Aktuálně.cz postavil jako kategorickou obranu konstruktu politické korektnosti. Ta je prý v Česku sprostým slovem, i v umírněných konzervativních kruzích je její odmítání vstupenkou, bez které vás nepustí, o extremistech ani nemluvě.

Přitom skutečný smysl politické korektnosti prý chápe jen velmi málo názorových lídrů, což je podle autora tragédií české společnosti.

Bohužel Moláček při své obhajobě předvedl tak chatrnou argumentaci, že politické korektnosti podle mě příliš nových zastánců nezískal.

Podivný fotbal

Pozoruhodná je už základní teze, že smyslem politické korektnosti je bourat bariéry veřejné debaty. Jan Moláček totiž zcela vážně tvrdí, že korektnost přispívá k boření bariér debaty tím, že některé příspěvky z debaty vytlačuje.

Moláček to nazývá „paradoxem“. Toto slovo je až příliš často užíváno pro bizarní teoretické konstrukce, odporující praktickému rozumu. Jasně, „paradox“ se překládá jako neočekávaný či překvapivý, kdysi to opravdu znamenalo něco pravdivého navzdory pravděpodobnosti, ale postupem času se pod tento atraktivní termín začalo schovávat mnoho totálních nesmyslů.

A jak tedy má být onoho „paradoxu politické korektnosti“ dosaženo? Moláček si ve své argumentaci pomohl fotbalem. I ten prý má pravidla, nesmíte si třeba klestit cestu k bráně ranami pěstí. I ve veřejné debatě jsme prý takových „ran pěstí“ svědky a politická korektnost je odstraňuje a činí hru férovou.

Jenže veřejná debata není hra. Například právo na účast v ní má každý příslušník společenství, zatímco fotbal může hrát pouze na každé straně jedenáct hráčů plus pět náhradníků na lavičce. Navíc fotbal funguje na přehledném rozdělení týmů „my - oni“, což by v případě veřejné debaty bylo hodně zjednodušující.

A pokud chceme veřejnou debatu řídit jako fotbal, musíme mít k dispozici i ultimativní nástroj absolutního vyloučení z debaty, ve fotbale vyjádřený udělením červené karty. Když se řekne „červená karta“, vybaví se mi jako fotbalovému fanouškovi záběr na Tomáše Řepku s pěnou u úst, opouštějícího v amoku hřiště a mlátícího do všeho kolem sebe. Pokud budeme veřejnou debatu posuzovat touto fotbalovou optikou, asi se nenajde moc lidí, kteří by nesouhlasili s tím, že by debatéři takto vyšinutého psychoprofilu měli být eliminováni.

Jenže veřejná debata není fotbal a pokud je z ní kdokoliv vylučován, má důvod se cítit dotčen, i kdyby to byl sebevětší magor.

To je to hlavní - veřejná debata má zahrnovat všechny názory a společenské proudy, aby reflektovala skutečnou realitu v daném společenství. Když se od této reality odtrhne, pozbývá svého smyslu. Cokoliv, co tento základní princip omezuje, debatě neslouží, ale naopak ji ničí.

A je tu ještě jeden aspekt - ve fotbale na férovost hry dohlíží rozhodčí, jehož posílá příslušná asociace, kterou všichni respektují, protože jsou jejími členy, platí členské příspěvky, podléhají její disciplinární pravomoci atd. Jenže veřejná debata naopak stojí na principu neorganizovanosti. Už proto, že nemá žádnou FAČR či UEFA, které by arbitra delegovaly.

Pozor, teď mluvím o debatě, výměně názorů, nikoliv o procesu přijímání společenských pravidel třeba v parlamentu, který je naopak zcela přesně formalizován v Ústavě a dalších předpisech. U něj jsou samozřejmě procedurální pravidla a rozhodčí zcela nezbytní a nikdo je nezpochybňuje.

Ale pokud se někdo pasuje do role rozhodčího veřejné debaty, pasoval se do ní sám a už touto drzostí by nám tento člověk měl být maximálně podezřelý. Potenciální působení takového soudce je navíc velmi nebezpečné, protože rozhodčí veřejné debaty se v principu stává cenzorem, rozsuzujícím názory. Jinak řečeno - tím, který rozhoduje, co je přípustné říkat a co nikoliv. Což mu dává moc nade všemi, a to takovou, která se hodně blíží moci totalitního vládce. A to je další zásadní důvod, proč by každý, komu je drahá svoboda, měl samotný princip rozhodčího veřejné debaty odmítnout.

Drcení oponenta

Jan Moláček však zjevně patří k těm, kteří na názorový fotbal moderovaný rozhodčím věří. A protože je přece jen blbé vymezit tohoto rozhodčího nějakou konkrétní osobou, je tento arbitr popsán jako princip. Což je ještě vychytanější, protože princip nemá konkrétní tvář a navíc se v případě potřeby může měnit.

A tímto principem je právě politická korektnost. V kostce ji Moláček popsal tak, že politická korektnost spočívá v tom, že za cíl veřejné debaty považujeme vyřešení problému, nikoliv rozdrcení oponenta.

Pan Moláček měl pravdu - tomuhle je těžké rozumět. Především nechápu, proč by tyto dva cíle měly být v protikladu. Jestliže zastávám nějaké řešení problému a chci jej prosadit (což se dá předpokládat, když jej považuji za nejlepší), předpokládá to současně rozdrcení opačného stanoviska - tedy takového, které zastává můj oponent. Tady není prostor pro svobodu - zvolené řešení problému může být jen jedno a já pochopitelně chci, aby se prosadilo to mé.

Pak už je otázkou jen to, jestli s názorem rozdrtíme i oponenta. A realitou bohužel je, že ačkoliv zastánci politické korektnosti verbálně drcení oponenta odmítají, ve skutečnosti je jejich oblíbeným prostředkem.

Nejen neustálým vymýšlením nových posměšných nálepek, obvykle zakončených koncovkou -fob (aby každému bylo jasné, že je to člověk, který se bojí, kvůli svému strachu je plný nenávisti a schovává se jako krysa v zemi před světlem pravdy), ale například i stále populárnějším jadrným globálním „shitlord“, které nelze klasifikovat jinak, než jako čistokrevnou nadávku. A to nemluvím o specifických nálepkách pro některé jednotlivce či skupiny, v našem kontextu v poslední době letí zejména jakákoliv variace na spojení „křivá huba“.

Mimochodem, sám Moláček o několik odstavců dříve připouští, že politická korektnost vede k diskvalifikaci některých názorů, což činí jeho fundamentální kategorizaci cílů na řešení problému a rozdrcení oponenta zcela bezpředmětnou.

Prostě řešení problému a nějaký způsob vypořádání s oponentním názorem jsou dvě neoddělitelné součásti veřejné debaty. A bavme se o tom, jak jsou tyto cíle naplňovány.

Bohužel, politická korektnost plodí vypořádávání s oponentními názory v takové míře, že to už začíná ohrožovat naplňování druhého cíle veřejné debaty - nalezení řešení problému. Jednoduše proto, že velmi podstatné podklady tohoto řešení jsou souhrnně považovány ve veřejné debatě za nepřípustné. Dnes už si zastánci politické korektnosti vytvořili celý systém nálepek, které těm „nekorektním“ lepí na čelo. A tyto nálepky skutečně mají výrazně ostrakizující charakter, jak jsme mohli vidět například nedávno v kauze knihy sociologa Petra Hampla, jednoho z nejčastějších terčů zastánců politické korektnosti - kniha byla po intervenci několika studentských aktivistů stažena z univerzitního knihkupectví Karolinum.

Muslim není relevantní

To, že je podstatná část názorového spektra automaticky nálepkována jako názory homofobní, xenofobní, machistické nebo jinak závadné, a tím jsou diskvalifovány, je podle mě pro nalezení řešení problému mnohem zásadnější bariérou, než Moláčkův příklad s půvabnou a ošklivou kolegyní a „přehozením výhybky“.

Moláček seznamuje čtenáře s definicí korektních a nekorektních argumentů a při tom staví do protikladu „relevantní informaci“ (korektní) a „zlovolný útěk ke stereotypu“ (nekorektní). Jenže proč by proboha informace podporující stereotyp nemohla být relevantní? A proč by sám stereotyp nemohl být relevantní? Stereotypnost a relevance jsou zcela odlišné významové kategorie.

Navíc už samotné dělení informací na relevantní a nerelevantní je velmi problematické. Kdo rozsoudí, která informace je pro debatu relevantní? Podstatou jakéhokoliv projevu je, že je svázaný s mluvčím a tedy tím, co tato konkrétní osoba považuje za relevantní a co nikoliv. To je podstata jakékoliv debaty, od těch rodinných (pro výklad, jak rozdílné je vnímání relevance informace z pohledu muže a ženy odkazuji pana Moláčka i další například na Miroslav Horníček: Dobře utajené housle) až po ty politické v parlamentu.

Moláčkova představa, že princip - rozhodčí dokáže stanovit, že nějaká informace je všeobecně relevantní a jiná všeobecně irelevantní, je mimo. Novinář si pro ilustraci zvolil extrémně jednoznačný případ s poslancem Klausem a „máničkou“, ovšem v drtivé většině debat se míra relevance rozhodně nedá určit takto jednoznačně.

Moláček třeba jako svůj druhý a poslední příklad nerelevance uvádí titulek „Muslim v Německu přepadl ženu“ (mimochodem - v zájmu dobrání se řešení, nikoliv rozdrcení oponenta, dodal, že takové titulky nachází na „dezinformačních serverech“). Z pohledu politické korektnosti je to prý „zlovolný útěk ke stereotypu“ a „posilování klišé“, ovšem z jiného pohledu může pachatelova konfese, stejně jako jeho národnost či společenský statut být relevantní součástí informace o zločinu, zejména pokud některý z těchto faktorů ovlivnil jeho průběh (konkrétně o kulturních specifikách islámu ve vztahu mezi mužem a ženou snad není sporu). Neříkám že je tato informace relevantní vždy, ale konstrukt politické korektnosti jej nepřipouští obecně a nikdy - bez ohledu na to, jak relevantní může být. Řekl jsi, že to byl muslim - máš žlutou.

V kontextu úvah o argumentaci k věci je pak velmi podivný závěrečný vývod Jana Moláčka, že neřešené problémy, které se nám v Česku kupí, nenasvědčují, že bychom byli chytřejší než Západ, jehož dekadenci prý český konzervativní proud zrod politické korektnosti (jakož i Me too nebo multikulturalismu) přičítá.

Dalo by se odpovědět „k věci“, že na Západě problémy neubývají, ale přibývají, což svědčí spíše proti těmto moderním vynálezům, protože i ten Západ fungoval před jejich vynalezením lépe.

Tady však jde o něco jiného. Takové zobecnění je z mého pohledu argumentační faul, protože pan Moláček se neobtěžoval nijak vysvětlit, jaké problémy se u nás kumulují a jak souvisí s tím, že odmítáme Me too, multikulturalismus, nebo opouštění fosilní a jaderné energetiky. A třeba i srovnat, jak se s tím vypořádaly ty vyspělé a korektní západní země. Jenže autor to odbyl mávnutím ruky: To je spíš na další komentář.

Jenže na základě na základě této „argumentace někdy příště“, provedl autor závěrečné zobecnění a napadl veškeré české odmítání „západních novot“. A to je podle mě ve fotbale veřejné debaty hrubý zákrok, nejspíš na kartu. Je mi ale jasné, že rozhodčí z hlavního mediálního proudu by tento druh surovosti pustil.

Zásadní rozdíl je v tom, že já bych se nikdy netroufl pasovat do role rozhodčího.

A o tom celá ta „debata o veřejné debatě“ je.

Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, text vyjadřuje jeho soukromé názory



zpět na článek