Za sebevraždu krásnější
Poslední dobou opět stoupá volání po zavedení tzv. euthanasie, jehož výrazem je další z návrhů zákona, připravovaný dvěma poslanci ANO. Jen během posledních týdnů zveřejnil Neviditelný pes nejméně tři příspěvky na toto thema. Nejprve varovně upozornil Tomáš Zdechovský: Únava životem nemůže být důvodem pro eutanazii (25. 9.) na rostoucí počet výkonů a chystané legislativní změny v Nizozemí, obdobně kriticky s odvoláním na nizozemskou praxi glosoval rozhovor s předkladatelkou zákona Tomáš Vodvářka: Zákon o euthanasii jde do sněmovny (5. 11.) Naproti tomu se Milan Dřevojánek: Jak spáchat sebevraždu (NP. 22. 10. 2019) vyslovil pro legalisaci, poněvadž by se tím usnadnila a veskrze přijatelnou formu na sebe vzala sebevražda. Ke všem třem článkům lze ovšem leccos poznamenat. První dva opomíjejí nejméně třicetiletou prehistorii praktikování „konce života“ ve jmenované zemi, druhý zase pracuje jenom s dojmy – prvotním podnětem k úvaze byl skok neznámé ženy pod vlak, bez velkého váhání autor vzápětí přešel ke známějším sebevrahům: „Kam měla jít nešťastná, zmatená Iveta Bartošová?“. A chudák Bohumil Hrabal se musel vykulit z okna...
Nejčastěji je sebevražda východiskem z životních problémů, řešených špatně či vůbec, a z nich plynoucí deprese. A z deprese je úniku, je přinejmenším zčásti zvladatelná. Na páně Dřevojánkovu otázku tedy odpovídám, že Bartošová měla jít v první řadě do léčebny, nejprve asi protialkoholní. A u Hrabala měl příznaky velmi časté stařecké deprese rozpoznat lékař, i když uznávám, že známky deprese nejsou tím primárním, čeho si běžní nemocniční lékaři všímají. Je tedy třeba naléhat na řešení příčiny, ne na domnělé zjednodušení následku. Čím více a úspěšněji budou lidé s depresí bojovat, tím méně sebevražd bude. Pochopitelně, všechny nevymizí, nicméně osvěta, odstranění stigmatu z psychiatrické péče a její snazší dostupnost, budování krisových center, účinnější vyhledávání nemocných a léčba, to je pomoc trpícím depresí – ne to, že jim někdo v bílém plášti píchne poslední injekci.
Zamyslíme-li se nad podstatou věci hlouběji, Ivetě B., ani té nešťastné paní na kolejích, by v zásadě vůbec nepomohlo, kdyby místo pod vlak skočila na nemocniční lůžko a očekávala „coup de grâce“. Mrtvá by byla tak jako tak. Cílem přece nemůže být, aby deprimovaný člověk zemřel, nýbrž aby žil. Ani nevíme, zda u jmenovaných nešlo o okamžitý zkrat. Tady je euthanasie k ničemu, protože „doktor Smrt“ je v kritickém okamžiku prostě daleko.
Naštěstí, úspěchy jsou nepopiratelné. Křivka sebevražednosti u nás už padesát let s drobnými oscilacemi znatelně klesá a názorně ukazuje, jak osobní sebevražedné tendence kopírují celkovou náladu společnosti: od posledního vrcholu na přelomu 60. a 70. let došlo k vzestupu jen v době poslední hospodářské krise, počínaje rokem 2009 (vrchol 2012: 1 647). Loni spáchali sebevraždu 1 352 lidé, počet pokusů činí odhadem 25 000. Není to málo, ale pohybujeme se zcela nepatrně nad průměrem zemí EU a trend je naprosto jasný. Máme dokonce nižší míru sebevražednosti, než v 70. letech 19. století, kdy se začala vést statistika a zabití vlastní rukou bylo odsouzeníhodným tabu. V naší situaci by bylo zcela zbytečné asistované sebevraždy zavádět a otvírat zoufalcům postranní vrátka, vedoucí ke smrti přímou zkratkou.
Zavedení euthanasie zatím nesnižuje počty sebevražd
Abychom lépe rozpoznali úskalí vývodů, doporučujících nahrazovat „divoké“ sebevraždy odborně i asepticky provedenými, pohlédněme znovu do země, která je v Evropě na předním místě, co se podpory euthanasie týče, kde je nejčastěji praktikována, do země, která je doslova laboratoří pokusů na lidech, do Nizozemí. Ta by měla mít vysokou míru euthanasie a nízkou sebevražednost – zanedbejme na chvilku, že jde z větší části o totéž, dvě strany jednoho jevu, jímž je touha rozloučit se se životem. A co vidíme? Plní se jenom první přepoklad, druhý zatím nikoli.
Podle místních údajů krisových poradců zaměřených na prevenci sebevražd, v sedmnáctimilionovém Nizozemí se ročně odehraje mezi devadesáti a sto tisíci pokusy, z nichž přibližně 1 800 bývá úspěšných. Zatímco u nás byla roku 2016 míra sebevražednosti 12,5 aktů na 100 000 obyvatel (1 316 obětí), Nizozemí v témže roce dosáhlo hodnoty 11,1 (1 893 oběti). Nacházejí se tedy přesně v průměru zemí EU (2016), jehož žebříček vedou Litva (28) a Slovinsko (18), výše stojí i Belgie (17) jako země s povolenou euthanasií a Polsko (12), kde nic takového není ani ve výhledu. Mezi podprůměrnými nacházíme Španělsko (7), Itálii (6) či Řecko (4), do stereotypu nezapadá Británie (7). Snad ještě důležitější než absolutní čísla je nizozemský trend, přesně opačný než u nás. Je to až zarážející: míra sebevražednosti stoupla od roku 2000 o 26 %!
K tomu samozřejmě přičtěme euthanasii a asistovanou sebevraždu, která je zde sice oficiálně stále trestná, přesto od jara 2002 zákonem upravena (a léta předtím nepostihovaná vůbec či minimálně). Roku 2017 bylo úředně evidováno 6 585 případů „ukončení života na vlastní žádost“ a asistované sebevraždy, což jsou již 4,4 % všech úmrtí, a představuje to ve srovnání s rokem 2003 nárůst o 362 % přičemž mluvíme jen o výkonech úředně hlášených. Nizozemská zkušenost v tomto dává za pravdu tvrzení, že institut euthanasie usnadňuje sebevraždu: vidíme to nejen z vysokých absolutních čísel, nýbrž i z poměru mezi pohlavími. „Klasická“ sebevražda je doménou mužů v poměru přibližně dva až tři ku jedné vůči ženám, což se vysvětluje tím, že muž snáze sebere odvahu k nevratnému, provedením leckdy ne zrovna estetickému aktivnímu kroku. Zato u euthanasie je poměr vyrovnaný téměř přesně půl na půl: pasivně přijímáte, co dělá někdo jiný, čekáte spánek a bezbolestnou smrt, odvahy není třeba tolik.
Malým, nicméně stejně výstižným zámořským příkladem je čtyřmilionový Oregon, kde za 21 let od praktikování euthanasie (počínaje 1998) zemřelo mnohem méně lidí (1 459, stav koncem 2018) než v trojnásobně větší Belgii za poslední rok. Přesto i zde pozorujeme od roku 2013 znatelně narůstající dynamiku: polovina případů spadá do posledních šesti let. To vše za vysoké a ještě stoupající míry sebevražednosti (2007: 15,6; 2017: 19).
Jak ale vysvětlit, že s množícími se případy euthanasie stoupá i počet sebevražd? Proč? Protože ani v Belgii, Nizozemí či Oregonu dosud přes všechna rozšiřování euthanasie sebevraždu plně nenahrazuje, nepokrývá veškeré možné eventuality, které vedou člověka ke snaze vzít si život. A společenská mentalita, která je nakloněna řešit obtíže, starosti a problémy odchodem, si vybírá nutně svou daň. Můžete to podle svého založení nazývat slovy Jana Pavla II. „kulturou smrti“, anebo čistě sekulárně ideologií důstojné smrti, ale tak či onak jsme teprve na počátku celého procesu.
Následující díl: Poučení z nizozemského vývoje
Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici