Dítě. Entita, kvůli níž jsme na tomto světě a bez které by náš život nedával smysl. Argument, jímž se často zaštiťujeme jako praporem nebo zbraní. Středobod vesmíru, nemáme-li jinou náplň života. A předmět soudních sporů, pokud se nedokážeme dohodnout.
Nikdy dříve nebyl zájem veřejnosti, rodičů, práva i ochranářských spolků tolik zaměřen na dítě, zejména na nezletilé. Co jen se během posledních třiceti let o něm popsalo papíru, kolik koncepcí bylo napsáno, kolik článků a komentářů uveřejněno. A dojde-li na soudní spor, neexistuje v našem právním řádu lítějšího boje.
Spory o děti a ve věcech nezletilých upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle něhož se vede tzv. nesporné řízení, v němž má soud vlastní vyšetřovací povinnost a nemá se spokojit s důkazy, které mu navrhují účastníci, povětšinou právě rodiče. Jak už tomu však v životě lidském bývá, sovy nejsou tím, čím se zdají být, a soudní realita je na hony vzdálená šedé právní teorii či duchu zákona a úmyslu zákonodárce. Opatrovnické spory jsou totiž těmi nejvíce spornými, v nichž rodiče soudu navrhují a sami ze své iniciativy předkládají stovky důkazů listinných, svědeckých i jiných. V tomto typu řízení se ze všech nejvíce lže, vymýšlí, obviňuje, manipuluje, argumentuje, tvrdí, vyvrací, vyrábějí se fiktivní důkazy a podávají trestní oznámení. To vše se děje kvůli efemérnímu pojmu zájem dítěte či ještě přesněji nejlepší zájem dítěte. Právě tento pojem mají mít na paměti rodiče, příbuzní, vychovatelé, učitelé, pečovatelé všeho druhu a pochopitelně také soudy, jež o děťátku rozhodují. A také všichni kolem mají právě nejlepšího zájmu dítěte plná ústa. Co je jeho obsahem, na tom se ovšem zúčastnění obvykle neshodnou, na rozdíl od let nepříliš dávno minulých. Než o něm pojednáme, chvíli se zdržíme u jiné kontroverze.
Zbytečný boj o střídavou péči
Střídavá péče je jedním ze zaklínadel z hesel dnešní doby. Otcové po ní urputně touží, maminky se jí stejně zuřivě brání a vyhýbají. Snahy obou stran mohou být pro příznivce jedné i druhé strany pochopitelné a srozumitelné, zkušený advokát i opatrovník však rodičům na obou stranách zjeví pravdu dnešního práva a judikatury, jež je následující: dítě má právo na oba rodiče a oba rodiče mají právo podílet se na jeho výchově naprosto srovnatelně.
Pokud tatínek své právo na péči, čas, vliv a rozhodování před soudem uplatní, dříve či později si v dnešním systému vybojuje rozšířený styk, který je nejčastěji následující: pátek až pondělí každých 14 dní, v týdnu bez víkendu odpoledne nebo ještě jeden či dva dny (třeba středa–čtvrtek), měsíc o letních prázdninách a co dva roky styk v období všech svátků a volných dní (pololetní a jarní prázdniny, Velikonoce, 1. a 8. května, 5. – 6. července, 28. září, 28. října, 17. listopadu, podzimní prázdniny, Vánoce a Nový rok).
V důsledku rozšířeného styku má otec dítě v péči přibližně 45 procent všech dní v roce, což sice názvem střídavou péčí není, ale obsahem jí fakticky odpovídá. Proto se dnes už o střídavé péči v odborných kruzích méně mluví, o to častěji se však reálně aplikuje. Střídavou péči založenou soudním rozhodnutím, takzvaně natvrdo, navzdory souhlasu matku, už u soudu takřka nevidíte. Soudy ji schvalují nejčastěji v podobě dohody mezi rodiči anebo pokud v době soudního rozhodování reálně probíhá. Podmínkou je zachování jedné mateřské školy či školky dítěte, jediné sady kroužků a mimoškolních aktivit a stejných ošetřujících lékařů.
Ideální by bylo, pokud by rodiče, kteří se rozcházejí, obdrželi tyto informace co nejdříve a ze všech stran, od všech poradců, odborníků, advokátů a opatrovníků. Pak by snad totiž i ti omezenější pochopili, že nesouhlasit, přát si odlišné uspořádání, vést lítý boj a zatahovat do něj dítě je krátkozraké a dlouhodobě neudržitelné. Zajisté by si kdejaká maminka přála, aby tatínek navždy zmizel z jejího světa a nikdy víc se v okruhu desítek mil neukázal. Pokud však expartner nenaplní její očekávání, musí se s tím naše maminka smířit. Kdysi dávno, snad před rokem 1989 by možná měla šanci a je známo, že mnohé stereotypy přetrvávají. Možná žije v zajetí představ, snů, přání a očekávání, popřípadě že ji eskadra matek, kamarádek, příbuzných podporuje a mylně balamutí, podobně jako jiná armáda kamarádů nutí tatínky, aby nesouhlasili s ničím menším než jen se střídavou péčí.
Jak vypadá správná výchova
Před třiceti lety bylo vše jednodušší. Správně vychované dítě se každý večer učilo, zdravilo starší lidi, pomáhalo rodičům, vynášelo koš, připravovalo se na budoucí povolání, chodilo brzy spát a před spaním si vyčistilo zuby. U soudu bývalo zvykem svěřit je do péče toho z rodičů, který byl schopen tuto péči lépe zajistit. Čím více byl druhý rodič alternativní nebo odlišující se, tím byl jeho soudem určený styk méně častý. Čas oponou trhnul a dnes je kolem nás jiný svět, kde nelze nikoho a pro nic diskriminovat, platí společná rodičovská odpovědnost, podle níž matka i otec mají stejná práva, a pokud je u soudu uplatní, pak se obvykle domůžou i srovnatelné péče. Zastánci práv štrasburských otců, dříve opomíjených, i práv samotných bezprizorných dětí pochopitelně bubnují oslavné ódy, nicméně realita je podstatně méně uklidňující.
Žijí totiž mezi námi dva druhy dětí – statisticky dvě srovnatelné poloviny. Rodiče první poloviny se nerozvedli či nerozešli, žijí spolu a společně dítě vychovávají. Na jeho výchově se nějak shodnou, a jaký model péče o dítě volí, je jejich soukromou věcí, do které stát ani orgány veřejnoprávní korporace nezasahují. Podobně je na tom i děťátko, vychovávané jen jedním z rodičů, nejčastěji matkou, je-li otec neznámý, vzdálený, mrtvý či duchem i tělem nepřítomný a o péči svého potomka se nezajímá. Společnost už neudivuje, pokud se v jedné rodině večeří maso, a v jiné těstoviny, věří se v boha, anebo žije bez víry, chodí se spát se slepicemi, anebo kolem půlnoci či podle vlastního uvážení nezletilého. Dítě se zpravidla přizpůsobí tomu, co kolem sebe vidí. Pochopitelně to také obvykle kopíruje a v dospělosti replikuje ve vlastní rodině.
Druhá část rodičů žije odloučeně a děťátko si čas od času přehazuje, čímž se však jeho žití rozpadá do dvou světů. Jeden týden či cyklus se dítě modlí k masovému bohu, v druhém cyklu vyznává víru tomu veganskému. V jedné rodině jej vedou k úctě ke státu, v druhé naopak k jeho vysávání. V jedné podporují jeho vzdělávání a babička se s ním každý večer učí, protože známky a výkon jsou nejdůležitější, ve druhé podporují volnost a tvořivost tvrdíce, že láska překoná všechna protivenství. Jedna rodina bývá úzkostlivá a trvá na dvou vrstvách oblečení navíc, druhá podporuje sportovního ducha a otužování. Jsou-li rodiče tolerantní, dítě přepíná z jednoho životního stylu do druhého, jedním i druhým se obohacuje, byť pochopitelně časem některý více souzní s jeho osobnostním nastavením.
Docela jiná atmosféra je však v boji, který rodiče mezi sebou někdy rozehrávají. Tedy ti rodiče, co se nedokázali rozejít v klidu, hádají se o dítě, posty, byty a majetky, ti dospělí (leč nedospělí), mající dítě jako nárazník, na který přenášejí své zloby, nenávisti, pomluvy, lži a invektivy. Patrně netuší, co svou zlobou v dětské duši způsobují a jak svému nejmilejšímu, jehož zájmem se ohánějí, přepínání z jednoho módu na druhý komplikují. Dnešní doba je plná slov o toleranci a akceptování jinakosti, v rodinách se to však příliš neprojevuje. Nejsme zvyklí smířit se s odlišností a normální a pochopitelné se nám zdá obvykle jen to, co sami doma aplikujeme. Právo, zákony, soudy i teorie ale říkají, že všechny druhy rodičovské péče jsou stejně dobré.
Žádná z hodnot není ta lepší
Rozchod dvou podobně založených rodičů se stejnou hodnotovou orientací bývá pro dítě jednodušší, protože výchovné modely obou rodičů jsou si podobnější. Někdy se ale vzájemně přitahují odlišnosti anebo každý z rodičů zastává jiný výchovný model, má jiné priority, jiné zájmy, jinou hodnotovou orientaci. Tak už to na světě chodí a žádná z orientací či hodnot není lepší, kvalitnější, pro dítě vhodnější ani hodná větší rodičovské péče, a tedy ani soudního vítězství. Každý z rodičů má právo své dítě vychovávat po svém. Nelíbí se vám, co tvrdí předcházející věta? To je to jediné, co s tím můžete dělat. Možná jste si měli vzít jiného člověka, protože nikdo jiný než vy nemá odpovědnost za to, jakého otce či matku jste vybrali pro své dítě. Volbu jste ovšem učinili a teď je na vás, jak se s tím poperete.
Máme pro to i zákonné opodstatnění, protože § 3 odst. 1 občanského zákoníku praví, že každý člověk má právo hledat své štěstí na tomto světě, pochopitelně pokud to štěstí nezpůsobuje újmu jiným. Výchovný styl ovšem žádnou újmou pro dítě není. Děti jsou velmi pružné, a jestliže se rodiče rozejdou v klidu, jsou schopny každý týden přijmout jiný výchovný model, podobně jako se přizpůsobují životu u prarodičů.
A to jsme ještě nezmínili rodičovskou odpovědnost. Rodiče někdy bojují o výlučnou péči dítěte v naivní víře, že pak mohou o něm rozhodovat, aniž by do jejich rozhodování zasahoval ten druhý. Toto pojetí je však dávno překonané, protože dnes mají oba rodiče rodičovskou odpovědnost společnou. Bez ohledu na výrok soudu nebo dohodu rodičů mají oba rodiče právo o všech podstatných věcech svého dítěte rozhodovat společně a po dohodě. Podstatné je přitom vše, co se dotýká života dítěte, zejména volba školky či školy, mimoškolní aktivity, očkování a lékařské zákroky, volba bydliště a případné přestěhování.
Mnohý rodič si neuvědomuje, že od početí potomka se vzájemně s druhým rodičem drží v patové situaci. Brutálně zjednodušeno platí: buďto se oba na všem dohodneme, anebo se změna neuskuteční. Žádná maminka dnes nemůže sbalit dítě a bez domluvy s otcem se s ním odstěhovat na opačný konec republiky ani na jiný konec Prahy. Žádný tatínek nemůže vzít dítě na vyšetření či přehlásit ho do jiné školy, aniž by to s maminkou předjednal. Tím spíš by spolu rodiče nikdy neměli přestat komunikovat, protože pak si vzájemně činí naschvály a nejsou ochotni ke kompromisům.
LN, 4.6.2019
JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.