Co je dítě? Beztvarý tvor, s nímž nakládáme podle uvážení? Anebo svébytný jedinec, jenž se dočasně vyskytuje v menším těle? Je možné, či dokonce nezbytné se ho ptát na názor a poslouchat, co soudí o věcech vezdejších, anebo za něj rodiče rozhodují, dokud nedosáhne plnoletosti? A je třeba jeho názor respektovat?

Vztah k dětem se vyvíjí a pohled dnešní české společnosti výrazně ovlivnila řada okolností. Nejen vnitrostátní právo, jeho rozhodnutí a nálezy Ústavního soudu, ale posun v dětské psychologii, judikatura Evropského soudu pro lidská práva, mezinárodní závazky a fakt, že Česká republika v minulosti ratifikovala řadu nadnárodních úmluv, zejména Úmluvu OSN o právech dítěte. Kdysi dávno společnost dovolovala otcům, aby své děti zbavili života nebo je prodali do otroctví. Ještě nedávno směli rodiče dítě týrat krutými tresty v zájmu jejich dobrého vychování. Dnešní pohled na naše děti je úplně jiný.

Dítě je od narození svébytný jedinec, jenž má právo na zvláštní zacházení. Jeho postavení upravuje řada právních norem, zejména občanský zákoník a zákon o sociálně právní ochraně dětí. Nejužší vztah má každé dítě ke svým rodičům a každý vztah charakterizují povinnosti, ale i práva. Vše, co bude dále řečeno, souvisí s účelem právní úpravy ochrany dětí, jímž je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.

S jak starým dítětem mluvit...

Dítě libovolného věku má právo obdržet potřebné informace, aby si na věc mohlo vytvořit vlastní názor a tento rodičům a okolí sdělit. Pokud se při čtení této věty usmíváte, pak máte děti nejspíš větší a v nedávné době jste se kvůli nim nedostali k soudu ani na policii. Výslovná právní úprava platí od roku 2014, byť i před tímto datem ji bylo možno dovodit z mezinárodních úmluv. S dítětem je třeba mluvit, dítě je třeba informovat, a naopak protiprávní je informace před ním skrývat a zadržovat. Lze samozřejmě psát dlouhé úvahy o tom, zda tříletému prozradit, kdo nosí dárky pod stromeček, ale smlčet před ním smrt rodiče nebo prababičky či namísto pravdy o předcích či odchodu jeho morčete do věčných lovišť vymýšlet snové příběhy plné podobenství je dnes prostě protiprávní, byť se s tím kdekterý čtenář bude obtížně vyrovnávat.

Dítě má dostat všechny informace o rodině, o svém zdravotním stavu, o rozpadu vztahu svých rodičů, o tom, co s ním rodiče plánují, prostě o všem, co se jakkoliv dotýká jeho zájmu. Matka před ním nesmí tajit, kdo je jeho otcem, otec nemá z obavy před jeho citlivostí zamlčovat, že se s matkou rozchází či že má někde sourozence, o adopci, nemocech či očkování ani nemluvě.

Jistě se můžete ptát, jak starému dítěti se mají věci říkat. Právo samotné věk dítěte výslovně nezmiňuje, leč ústavní soud před nedávnem judikoval, že dítě ve věku pěti let má právo se vyjádřit k volbě školy, do které ho rodiče chtějí zapsat. V každém případě má vždy rodič vyhodnotit věk dítěte a úměrně tomu s ním má hovořit či mu po zjednodušení informaci poskytnout. My právníci hovoříme o tzv. participačních právech dětí, které zahrnují nejen právo na informaci, ale i právo na vyjádření názoru na ni či k ní.

Prakticky neexistuje nic, na co by dítě bylo příliš malé, hloupé, neznalé či nevýznamné, aby se příslušnou informaci dovědělo, pokud se ho může týkat. Mladšímu dítěti říkáme věci jednodušeji, staršímu poskytneme komplexnější informaci. O dítěti starším dvanácti let právo soudí, že je schopno libovolnou informaci přijmout, utvořit si na věc vlastní názor a tento rodičům či dalším lidem sdělit. Každý z rodičů potvrdí, že již roční dítě některé své názory a pohledy na svět vyjadřuje poměrně jednoznačně, na příliš nízký věk syna či dcery se proto dnes už nikdo nemůže odvolávat.

Právo na informaci i právo na vyjádření platí nejenom v rodině, ale i ve škole, před soudem, při jednání s dalšími lidmi, na úřadech či před opatrovníkem. Kdo profesně s dětmi přichází do styku, by se měl vzdělávat a učit, jak s dětmi jednat, jak se jich ptát a jak na ně nenaléhat. Participační právo je totiž pořád jenom právem, nikoliv povinností k vyjádření. Pokud se dítě vyjádřit nechce, nemá-li zájem odpovídat, nikdo jej nesmí k odpovědi nutit.

... a jak názory dětí posuzovat

Možná, že některý z čtenářů právě získal dojem, že děťátku stavíme slavobránu a dle jeho vyjádření by soudy měly rozhodovat. Tak tomu ale není. Názor dítěte není žádné dogma a zejména u menších dětí se může rychle měnit. Některé dítě může být zmanipulováno pod vlivem aktuální situace či nálady, nebo dokonce ve věku dospívání pokrytecky upláceno či samo nakloněno těžit z výhod té či oné varianty odpovědi. Soud, pedagog, sociální pracovník nebo rodič proto nemusí názor dítěte automaticky převzít a podle něho dále jednat, nesmí jej však šmahem odmítnout, naopak mu má věnovat patřičnou pozornost, než dospěje k definitivnímu rozhodnutí. Čím je dítě menší, tím kratší dobu stejný názor ve své mysli udrží. Tím spíše může podlehnout manipulaci či okamžitému dojmu. Jak však zraje, dospívá, jeho názory jsou stále jistější a trvanlivější. A pak dosáhne jedenácti či dvanácti let a jeho pohled na svět se v mnohém ustálí.

Rodiče a jejich ovlivňování

Podobně jako v předchozím díle, v němž jsme české rodiny dělili na dvě skupiny podle toho, zda fungují, či zda se rozpadly a rozvádějí, i děti můžeme dělit podle podobného kritéria. Ve funkční rodině se obvykle dítě zapojuje do rodinného dění a průběžně vyjadřuje svoje zájmy a pohledy na věc, jež jeho rodiče průběžně korigují. Dítě by nemělo být středobodem rodinného dění a rodič by mu neměl ve všech případech ustupovat, protože dětství bez soubojů a bez komplikací je nenaučí překonávat překážky. Děťátko občas musí zažít stres, aby se s ním v dospělosti umělo vypořádat, protože život každodenní není procházka rajskou zahradou, ale obtížným bojem s nepřízní osudu, navzdory idylické době, v níž se nacházíme, bez válek, hladu a nutnosti bojovat o přístřeší.

Jinak to však mají děti rodičů, kteří se emocionálně rozcházejí. Rozpad rodiny je pochopitelně zátěž, jež však mnohem hůře snáší dítě, s nímž se o rozpadu nehovoří. Konflikt ho pak totiž mnoho let traumatizuje, samo sebe viní odpovědností za rozpad rodičovského vztahu. Desetina rodičů dítěti v tomto boji ani trochu nepomáhá, protože bojuje nejen o něj, ale vlastně proti němu, byť na první pohled s ním. Tito rodiče se pokoušejí zatáhnout dítě do partnerských sporů, přesvědčit je, aby se přidalo k jejich stanovisku, a před soudem či na veřejnosti vypovídalo ve prospěch jedné strany.

Právo ukládá soudům, aby v každém probíhajícím soudním sporu, v němž je účastníkem nezletilé dítě, zjistily jeho názor, což se děje předvoláním k soudu nebo tím, že rozhovor s nezletilcem obstará orgán sociálně právní ochrany dětí, například ve škole nebo po vyučování.

Oba uvedené extrémy jsou v rozporu s právem a každý dítě nějak poškozuje: na jedné straně nic dítěti nesdělit ve snaze uchránit ho před informací, na druhé straně podrobně mu líčit nepravosti, jež rodiči páchá druhý rodič. Výjimkou v těchto případech nejsou lži, balamucení, vymýšlení, manipulace, leckdy doprovázené trestním oznámením na druhého rodiče. Ke všem nepříjemnostem pak dítě vyslýchá policejní orgán, což je snad největší zvěrstvo, jaké může rodič expartnerovi i vlastnímu potomkovi vůbec způsobit.

Skutečně to kdysi milující partner myslí vážně? Což si přeje vzetí maminky či táty do vazby s následným výkonem nepodmíněného trestu v české věznici, aby se spolužáci synkovi posmívali, že jeho rodič sedí ve vězení?

Škody na dětské duši bývají nevratné a nevyléčitelné. Slabší kusy se pak v noci pomočují, sebepoškozují, utíkají z domu anebo páchají sebevraždy, školní výsledky se skoro u všech dětí zhorší, obvykle následuje vzdorovité chování. Silnější jednotlivci tlak a krizi zvládnou a dříve dospějí, často však využívají slabosti rodičů, korumpují je a pokrytecky tyjí z jejich situace. Konflikt vždy doprovází zvýšený zájem rodičů o život nezletilého, což zvláště dospívající nelibě prožívají.

Řekne-li dítě NE

Všichni rodiče milují své děti a žádný mu nechce úmyslně ublížit, hledí však na konflikt úhlem výlučně svého pohledu a odmítají akceptovat jiný pohled na svět. Možná jim nikdo nikdy neřekl, že zájem dítěte není to, co si o jeho budoucnosti myslím já, ale že oprávněný zájem nezletilého se rodí v debatě s druhým, v diskusi, v kompromisu, že nejde o nic objektivního, jednoznačného, psaného v učebnicích ani na sociálních sítích.

V rodině nejsou pravdy, jež je třeba tesat. Pro každé dítě je nejlepší, pokud se jeho rodiče vůbec nerozejdou, žijí spolu a vzájemně si pomáhají, pokud se v klidu dohodnou na dětské budoucnosti a při tom klidném domlouvání rozhlední jeho individualitu a vezmou v úvahu jeho přání.

Věci nepomůže, když jeden z rodičů druhému nařizuje, jak se má chovat či jak má své dítě vychovávat („On vždycky…“ „Ona nikdy…“). Dnes už je pryč doba rodičovského nařizování. Nemusí se nám to líbit, možná nám tradiční výchova s příkazy a poslušností připadala lepší, rychlejší, praktičtější. Čas minulý se však hned tak nenavrátí, a tak je třeba přijmout realitu.

Jednou z jejích podob je i dětské NE. Vždycky se můžeme zamýšlet nad tím, čím konkrétním je dětské odmítání podpořeno – špatnou osobní zkušeností, náladou, rozmazleností, charakterovým vybavením. V některých soudních sporech je dětské „ne“ výsledkem manipulace anebo přesvědčování, nicméně soudní praxe se stále více přiklání k výkladu, že jde o odmítnutí jako každé jiné. Výraz názoru, pohledu na věc, projev osobnostního rozhodnutí.

Stále častěji se v soudní praxi objevují nálezy ústavního soudu, podle něhož se dětské „ne“ nedá žádným způsobem překonat, násilím vynutit, přeonačit, přeučit anebo rozmluvit, a zejména je neefektivní vést výkon rozhodnutí vůči rodiči, jenž má dítě v péči.

Odmítá-li dítě vídat druhého rodiče, návštěva advokáta či exekutora není ideální řešení. Ač se srdce zavrženého zalyká křivdou, nezbývá než počkat. Snad jednou potomek dospěje, probudí se v něm dobrý základ, který do něj rodič zasel po narození.

Lásku nelze nařídit soudním rozhodnutím ani vězením, rákoskou nebo pokutami.

LN, 8.7.2019

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.