… a jejich možné využití pro řešení problémů naší doby
V letech 1806-7 utrpěla pruská armáda sérii porážek ve válce s Napoleonem, v jejichž důsledku Prusko prakticky přestalo existovat jako samostatný stát. Tento neúspěch vedl v pozdějších letech k rozsáhlým reformám armády, jejichž hlavním architektem byl Helmut von Moltke starší, který vycházel především z myšlenek jiného pruského důstojníka, Carla von Clausewitz, a jeho publikace O válce. Podstatou byla von Clausewitzova pozorování, že bez ohledu na to, jak geniální je původní plán velení, budou vždy existovat dva jevy, které mohou mít na konečný výsledek fatální vliv: frikce, tj. náhodné a nepředpokládané události, a válečná mlha, kdy je třeba činit rozhodnutí na základě neúplných informací, mezi něž patří především rozmístění a konání nepřítele.
Řešením byla až možná extrémně na výsledky orientovaná metoda, kterou její odpůrci posměšně nazývali Auftragstaktik. Jejím principem bylo, aby se některá rozhodnutí činila až na nižším stupni velení, tzn. zpravidla co nejpozději, kdy je co nejvíce znám kontext, čímž se minimalizují rizika vyplývající z frikcí a válečné mlhy, popř. maximalizuje užitek z případných nových příležitostí, o kterých vyšší velení v době plánování nemohlo tušit. Vyššímu stupni velení zůstává stále odpovědnost a rozhodovací pravomoc za jasnou formulaci cíle, tj. zejména za to, aby jak vyšší, tak nižší velení rozumělo, zda se cíle dosáhlo či nikoliv, popř. v jaké míře. Další zodpovědností vyššího velení je zajistit podmínky, aby cíl bylo možné splnit, tj. zejména dostatečné vybavení a zdroje. Na nižším velení je pak rozhodnout, jak tyto prostředky využít, aby cíle bylo dosaženo. Převedeno na tázací příslovce, jedná se o otázky proč, za kolik (maximálně), resp. jak.
Možná to bude znít překvapivě, ale jednou z častých překážek pro aplikaci decentralizovaných způsobů řízení, a to nejen v armádě, je to, že vyšší velení (manažeři) ve skutečnosti často neví či neumí vysvětlit, co je skutečným cílem. Zde samozřejmě nemíním obecné proklamace typu: “vyhrajte” nebo “vydělejte co nejvíc”, ale spíše konkrétní cíle, jak jsou formulovány např. pomocí poslání či mise společnosti. Příkladem budiž necelý rok stará reakce ministra Blatného, dle mého názoru nejlepšího z panoptika špatných ministrů zdravotnictví Babišovy vlády, který v odpovědi na interpelaci týkající se povinnosti nosit roušku na prázdné ulici odpověděl: “Podobná nařízení jsou platná v řadě ostatních zemí a je to prostě naprosto jasné striktně dané pravidlo, ze kterého nechci, aby byly žádné výjimky. … I když obecně s tím, co říkáte, souhlasím, ale tuto výjimku určitě doporučovat nebudu. Je to prostě nastaveno takto.”
Je smutnou vizitkou naší společnosti jako celku, že na mnoha rozhodovacích pozicích sedí lidé, od nichž to nejlepší, co můžeme čekat, je, že budou prosazovat podobná řešení, jak to dělají jinde, aniž by si položili otázku proč, neřku-li uměli na ni odpovědět. Všichni máme rádi a jsme hrdí na Švejka, ve kterém je mistrovsky parodována tupost představitelů c. a k. režimu, ale sami jsme pokračovateli této tradice, která se začala budovat za vlády císaře Františka, dost možná více než samotné Rakousko.
Určitě existují situace, ve kterých nemusí být decentralizace vhodná - je to zejména tam, kde není možné snadno vymezit daný kontext nebo kde by kreativita byla kontraproduktivní, protože je optimální řešení už známé. Většina situací, a zejména takové, které svým výsledkem mohou výrazně ovlivnit život, zdraví či majetkové poměry zúčastněných a kde existuje míra nejistoty znemožňující a priori určit optimální způsob, však v podstatě předurčuje nutnost alespoň nějaké míry decentralizace. Základními předpoklady pro decentralizaci jsou autonomie a důvěra - a zrcadlově odpovědnost za svá rozhodnutí a jakási profesní čest. Tím, že se povolí uzda, bude určitě docházet i ke zneužitím - jedná-li se o jednotlivé případy, je třeba je řešit; jedná-li se o významnou část, je možná na místě se spíše podívat, co vede jinak se rozumně chovající jedince k masivnímu obcházení pravidel. Možná je třeba zvolit jiný způsob vysvětlení, ale možná je třeba i změnit dané pravidlo, aby zůstal zachován účel, aniž by přetrvávaly důvody, pro které je většina odmítá. I pak mohou existovat oblasti, v nichž je potřeba prosadit některá pravidla pomocí represí, ale nemělo by se jednat o téměř výhradní způsob a mělo by být jasné, jaké jsou k tomu závažné důvody.
Pokud jde o boj s covidem, který snad po promoření mutací omikron skončí, ani minulá, ani současná vláda nijak nedaly najevo, že by při řešení jakkoli chtěly spolupracovat s občany tím, že jim poskytnou autonomii v rozhodování a informace, jak se chovat v konkrétních situacích. Dodnes se postupuje výhradně direktivním způsobem, kdy u nařízení nejen chybí jakékoliv vysvětlení, proč bychom jej měli dodržovat, resp. k jakým výsledkům by mělo vést či naopak, čeho se bát, pokud se tak nestane. Naopak, zjišťujeme, že velmi často se ani nedomýšlí důsledky, naslouchá se výhradně jednomu směru tzv. “odborníků”, kteří jsou možná ověnčeni mnoha tituly, avšak jejichž prognózy za poslední dva roky se v devadesáti procentech případů ukázaly jako mylné, a to nezřídka o několik řádů, avšak bez výjimky vždy pro přitvrzení.
To se v mnohém podobá výsledkům rozhodování centrálních bank při krocení inflace. Jakkoli ani o jejich erudici není pochyb, v konečném důsledku, jak pravil jeden z kritiků, to nevypadá o nic lépe, než kdyby opatření tahal z klobouku papoušek, který by při tom byl alespoň nestranný, zatímco dnes všechna opatření směřují jen jedním směrem. Dost možná mají obě situace společné to, že v obou již stará a osvědčená řešení přestala fungovat a nemáme-li jen trpně čekat, kam nás proud událostí zažene, je třeba zkusit něco jiného.
V čem se naopak obě situace určitě liší, je v tom, že v první má vláda pozici vyššího vedení, zatímco v druhé se klíčová rozhodnutí dějí jinde. I tak ale může být užitečné objasnit, jaké vnější i vnitřní vlivy na inflaci působí, jaké můžeme ovlivnit i za stávajících podmínek, jaké ovlivnit nelze vůbec a pro jaké by bylo třeba nejprve změnit naše postavení, abychom je ovlivňovat mohli začít. V. E. Frankl, a to na základě svých zkušeností z koncentračního tábora, tvrdil, že “jedinou věcí, kterou mi nemůžete vzít, je způsob, jakým jsem se rozhodl reagovat na to, co mi děláte. Poslední ze svobod člověka je zvolit si za každé okolnosti jeho postoj.” I když toho možná nebude mnoho, přeci jen věřím, že budeme moci udělat víc.
Má-li decentralizační reforma uspět, a abychom to dali do kontextu, von Moltkemu a jeho následovníkům to trvalo u pruské armády i přes všechny dosažené úspěchy skoro 50 let, což byla doba, za kterou odpůrci reformy víceméně vymřeli, je třeba postupně objevovat talenty, kteří budou tomuto směru nakloněni, a dát jim šanci i další potřebné vzdělání. Právě v tomto bodě se tíha dědictví po habsburské monarchii projevuje možná nejvíce. Jak pravil císař František: “Nepotřebuji učence, potřebuji úředníky,” tak funguje školství dodnes. Úředníky potřebujeme stále, ale kromě nich potřebujeme i někoho, kdo bude ochoten plout proti proudu za svým cílem. A těch druhých bude zřejmě potřeba čím dál víc.