aneb Zamyšlení ku dni svaté Anny

Jestli někdo nechodil na náboženství a neví, na které datum připadá zmíněný den, sděluji tímto, že na šestadvacátého července; a jeho dějinný význam tkví v tom, že se na den svaté Anny roku 1914 nedělo vůbec nic. Tenkrát naposledy byl svět ještě v pořádku, jak mě poučil můj pamětnický dědeček (ročník 1870). Jistěže ani před tímto datem nebylo všechno zlaté, dost bylo všelijakého štětění, vyhrožování, jedněch proti druhým vyskakování, kdesi daleko na bláznivém Balkáně se vedly jakési války, čert aby se v tom vyznal kdo a s kým a proč, vcelku ale padesát let už trval pokoj a fungující řád, až hned dva dny nato vypukla mela. Otřásla dědečkovým pořádkem, a když nakonec spíš všeobecným vyčerpáním než slavným vítězstvím skončila, už to byl jiný svět, daleko méně stabilní a do budoucna nic kalého neslibující. Vyvstala ovšem z popele první světové války řada zbrusu nových států, vítězové si z poražených s chutí odkrouhávali kusy území a sami si je přilátávali, i bylo mnoho slávy, vlasteneckého jásotu a národními prapory mávání. Také však se otevřel jícen pekelný v podobě dvou ideologických diktatur a když po nesmírných zkázách a vyvražďování desítimilionů pekelný jícen konečně pohltil i je, ani pak se nenavrátila ona pokojná stabilita a funkční, byť i poněkud zaprášený řád, jejž želel můj dědeček, nýbrž se všechno sypalo a ještě sype samospádem dál až… raději nevědět kam. Muselo to být?

Kdoví. Kdoví, kudy by se bývaly ubíraly dějiny, kdyby dne 28. června 1914 velkosrbsky poblázněný mladík Gavrilo Princip nespáchal u sarajevského mostu úspěšný atentát na rakouského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho choť, kněžnu Sofii z Hohenbergu, rozenou Chotkovou. Je ostatně pozoruhodné, jak z užívání jedné či druhé části toho titulu vyčnívá postoj k Principovu činu: ti, kdož jej pokládají za zbytečný a destruktivní, mluví o hraběnce Chotkové z českého rodu Chotků z Vchynic a Tetova; ti, kdož jej slaví jakožto skutek záslužný a vlastenecký, se zmiňují o českém původu neradi, dávajíce přednost tomu Hohenbergu. Němkyně. Patřilo jí to, potvoře.

Pachatel atentátu byl spolu se svými komplici dopaden a postaven před soud. Jakožto nezletilý nemohl být dle rakousko-uherského práva odsouzen k trestu smrti, jenž by ho jinak patrně neminul, pouze k dvacetiletému žaláři. Trest si odpykával v terezínské pevnosti, kde onemocněl tuberkulozou kostí a krátce před skončením světové války tamtéž zemřel, zůstaviv po sobě kupu otázek, na nichž se štěpí duchové až do dnů dnešních, jak již naznačeno. Byl Gavrilo Princip vší chvály a slávy hodný hrdina, jak mají za to zastánci názoru slovansko-vlasteneckého? Nebo vraždící fanatik nepříliš jiného druhu než hoši z Al-Kajdy, jak se k tomu kloní ti, kdož hodnotí čin podle výsledků? Jak je tomu vůbec s fenoménem politické vraždy? Je za všech okolností schválitelná nebo je třeba rozlišovat? Když ano, podle čeho?

Je známa zásada: Vražda na tyranovi není zločinem. Z vlastní iniciativy bych k ní přidal druhou: čeho vrah svým činem dosáhl. Stavu lepšího, než jak by se události pravděpodobně vyvinuly bez něj? Nebo horšího? Stálo jeho dramatické gesto za to, co z něj vyplynulo? Pokusím se na obojí odpovědět, ač vím, že každému do noty nepadnu. Tedy zaprvé: byl následník trůnu habsburského František Ferdinand tyran? Nu, nebyl; pokud bychom mu chtěli posmrtně udělit nějaký titul, pak nejspíš "osvícený monarcha". Muž zásad na tehdejší dobu liberálních, jenž kdyby se býval dočkal trůnu, mohl osud Rakouska a českého postavení v něm vypadat jinak. Leda bychom opatřili štemplem tyranie sám princip monarchický; to ovšem by byl hoden kulky vrahovy například král Juan Carlos španělský i panovnice Velké Británie Alžběta II., i Beatrix, královna nizozemská, ba sám král Alexandar Karaďorďević I., jemuž svým činem hodlal dopomoci ke koruně Velkého Srbska chlapec Gavrilo. Ostatně i král Alexandar se o dvacet let později dočkal své kulky, tentokrát z pistole nacionality chorvatského, zamýšlejícího rovněž vše nejlepší pro svou drahou vlast, i máme z toho dějepisu takový guláš, že se v něm nevyzná ani ďábel sám. A ať si lámu hlavu, jak si ji lámu, nevzpomenu si na jiný příklad než pokus hraběte Stauffenberga a jeho druhů o atentát na Hitlera, jenž kdyby se býval byl zdařil, ovlivnil by velmi příznivě další chod dějin a ušetřil obojí bojující straně miliony padlých. Všechno ostatní bylo v nejlepším případě zbytečné, a kdyby jen zbytečné. Lincolnův vrah John Wilkes Booth, vrah Aloise Rašína Josef Šoupal, vrah J.F. Kennedyho Lee Oswald, i onen Luigi Lucheni, zavraždivší pilníkem Alžbětu, císařovnu rakouskou, jak o tom vypráví kramářská píseň Slyšte lidé zprávu zdrcující, která každým srdcem zachvěje, národ zratil svoji panovnici rukou vraha v městě Ženevě – mimochodem doklad toho, že zmíněný národ včetně jarmarečních zpěváků nebyl tak sveřepě protirakouský, jak líčí republikánská legenda - ti všichni si představovali, že konají cosi záslužného, drahé vlasti nebo zase vznešené ideji prospěšného, ale povedlo se jim jen vypustit na svět džina, který raději měl zůstat v lahvičce.

Zadruhé pak… to už je oříšek tíž k rozlousknutí. Co by bylo, kdyby nebylo, toť otázka, již řádný historik ze zásady neklade; jsa však historik leda amatérský, dopustím se toho hříchu. Jakou cestou by se vydaly dějiny nebýt výstřelů u sarajevského mostu… třeba by se nedělo ani nadále nic a dědečkův svět by zůstal zachován. Nebo, což je pravděpodobnější, by válka vypukla i bez chlapce Gavrila; co vím od svého také dost pamětnického táty a bojovníka na polích první světové války, poslední vážnější střet zbraní se konal za kanonýra Jabůrka před málem už půlstoletím a oficíři se celí třásli chutí vyzkoušet si jej znovu, majíce představu útočící kavalerie se šavlemi nad hlavou, než je z ní mnohem méně romantická skutečnost vyléčila. Byla by to ale jiná válka. Postrádajíc signálu z Principovy pistole by přišla později, z jiných příčin a záminek, a nemusela se rozrůst do takových rozměrů. V Evropě onoho nacionalistického věku bylo vícero odvěkých nepřátel, nevyřízených účtů a ran na těle matičky vlasti dosud krvácejících, střelným prachem však nejvydatněji páchl nevyřízený účet alsasko-lotrinský; rovněž hanba porážky u Sedanu r. 1870 volala po odvetě. I jest podobno pravdě, že by ke střetu zbraní došlo nejspíš kolem tohoto jablka sváru. Možná by francouzské matce vlasti přispěchala na pomoc vlast anglická nebo také nepřispěchala, a není ani zvlášť podstatné, kdo by nakonec dostal nařezáno, protože navzdory vší slávě a vítězném zadostiučinění by se nezměnilo dohromady nic. Pekaři by pekli, učitelé učili, zloději kradli a státníci žvanili jako předtím, musí už přijít idea spásná, revoluční, zářné zítřky slibující, aby se svět obrátil po… navrch; a tou ani německý, ani francouzský nacionalismus přece jen nebyl. Takový malér slibovala spíš tradiční ruská rozpínavost, jak se nakonec také ukázalo, ale i ona potřebovala svou roznětku. Nějakou menší slovanskou vlast, jež ohrožena nepřítelem by požádala o pomoc; na takové požádání přikvačí velký ruský bratr vždy rád, jak jsme toho sami zkušeni. Jak by si dál vedla říše rakousko-uherská (popřípadě rakousko-uhersko-česko-haličsko-etc.), jak by s ní zacházely vichry času a jak by se osvědčil na jejím trůně mocnář František Ferdinand I., tak daleko mi brejle nesahají.

I ukončeme tuto část odpovědi. Při vší omylnosti takovýchto úvah je důvod se domnívat, že bez signálu z Principovy pistole by svět sice vzteků a tahanic ušetřen nebyl, nenabyly by ale tak příšerné podoby. Nemusely se prosadit dvě záštiplné ideologie, jedna leninsko-komunistická, druhá Hitlerova nacionálně socialistická. V soukromí hospod a literárních kaváren by jistě pobublávaly, neboť člověk nedá pokoj, dokud si na své pošetilosti nenamele nos, nemusely však vyvřít na povrch a nadělat takovou paseku. Bude mi možná namítnuto, že by v takovém případě z popele dějin nepovstala československá, potažmo česká suverenita; jsem však té kacířské mínky, že by to bylo ze všech neštěstí ještě tak nejmenší.

Býval bych nechal minout den svaté Anny a tyto odstavce by zůstaly nenapsány, nebýt toho, že představenstvo města Terezína, v jehož pevnosti odpykával svůj trest a nakonec zemřel pachatel atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda a hraběnku Sofii Chotkovou, se rozhodlo znovu udělit jedné z ulic jméno Principova alej. Název ten má proměnlivou historii: jeho začátek je ve vlasteneckém nadšení po konci první světové války, což je omluvitelné: nemohli tehdy dědečkové ještě vědět, co víme dnes. Za nacistické okupace byla tabulka s Principovým jménem odstraněna, nu, a nyní je zase zpátky a zvěstuje slávu Principova činu. Podotýkám plaše: nenašla by se v Terezíně ulička, již by bylo možno opatřit tabulkou se jménem, dejme tomu, Muhammada Atty? No, neplašme se hned, rozdíl není tak veliký. Jenom že 28. červenec 1914 pustil z řetězu démony, jejichž působení a důsledky toho působení už dostatečně známe; nehledíme-li na ně prizmatem bobošického nacionalismu, musíme uznat, že byly a zčásti ještě jsou dosti děsivé. Kdežto démonové 11. září 2001 dosud působí a směřuji také k něčemu dosti zlému, ne-li k ještě horšímu. Pročež, neví-li už vedení města Terezína co s ulicemi, navrhoval bych nazvat některou… třeba Krtečkova. Nebo loupežníka Rumcajse, ten taky střílel z pistole, ale žaludy. Kohokoliv, jen ne jména bláznů, kteří všelicos třeba dobře mysleli, ale obrátili svět po… navrch. Výsledek platí, ne slavný záměr, vážené konšelstvo!

Hannover, 24. července 2012