V historii byl asi nejvěrnějším obrazem obce městský stát (polis), kde venkov poskytoval obživu a město obchod, řemesla, ale i obranu a vládu. Každý věděl, čím přispívá k celku, ale i to, co od celku dostává. A mimo jiné také s jakým celkem se identifikuje. Důležité bylo především to, že každý chápal nutnost společenství – ať už kvůli ochraně před vnějšími nepřáteli, nebo před „divočinou“, která začínala nedaleko za hranicemi civilizace, či „nepřízní bohů“ (přírodní pohromy, epidemie).
Snad právě tato nikdy nekončící přítomnost nebezpečí, často neznámého či nepoznaného, držela jednotlivce v komunitě dohromady. Nebylo až tak důležité, k jakému bohu se kdo doma modlí, ale zda při útoku nájezdníků bude na hradbách na ně střílet šípy či aspoň hasit oheň ve městě, a nebo je vpustí brankou dovnitř jako jistý Armén Firúz při obléhání Antiochie křižáky v roce 1098.
I příslušnost k obci či komunitě je, podobně jako národní uvědomění, na „jiné frekvenci“ než náboženství. Zde by však mělo jít o výrazně menší soubor pravidel, která by však měla být o to nekompromisněji vyžadována – např. není možné, aby menšina skrývala před zbytkem společnosti nebezpečné teroristy, jak tomu evidentně bylo po nedávných atentátech v Bruselu.
Identita obce může být postavena i na jiných principech, než jsou společný jazyk, etnický původ, kultura či historie – např. se může jednat o společný prožitek nějaké krizové situace (u nás by to mohla být třeba obrana Prahy a některých dalších měst vlasovci na konci 2. světové války, kdyby jich pak Stalin nenechal většinu zlikvidovat).
Pro zachování identity obce je ale nezbytné, aby se vědělo, co identitu definuje, co je ještě v pořádku, co už je naopak za hranou a co se nedá tolerovat do té míry, že je třeba takovéto jedince z komunity vykázat (což mimochodem z „národa“ lze jen obtížně), jak bylo uvedeno v předchozím na příkladu Francie.
Vykázání z obce by však měl být trest spíše výjimečný a měl by následovat po narušení zásadních principů, na kterých je jednota obce vystavěna. Na druhou stranu nemusí jít o trest nikterak krutý – například v kresleném filmu Piráti porušila hlavní postava zásadní pravidlo tím, že přijala milost od úhlavního nepřítele, královny Viktorie, a vykázání mělo podobu odevzdání šavle a slevové karty do pirátské kantýny.
Aby měl takovýto trest smysl, musí mít členství v dané komunitě pro členy i potenciální uchazeče hodnotu, která často může být spíše morálního charakteru. Jedním z problémů současné společnosti je, že morální kredit, a tudíž i jeho ztráta, zas až takovou váhu či hodnotu v očích společnosti nemají. Od „nebát se a nekrást“ jsme se propadli až k „nebát se nekrást“ či „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“. Ve vládě (a na jiných exponovaných pozicích) jsme už měli cizoložníka, opilce, „odkláněče“, teď tam je „neBureš“ – u některých veřejnost takovýto profil toleruje, ale VŠICHNI se drží koryta, dokud to je jen trochu možné a někdy i poté.
I přesto ale stále zbývá mnoho, o co bychom mohli přijít a za co stojí bojovat.
V protikladu k islámu se jedná například o tyto hodnoty:
- úcta k životu, k jednotlivci (bez ohledu na jeho rasu, pohlaví, přesvědčení, atd.) a tělu, chcete-li, jako k chrámu Božímu,
- tolerance k jiným, někdy i zcela opačným názorům (ne však už skutkům), reprezentovaná např. svobodou slova či postojem „chovejte se k jiným tak, jak chcete, aby se druzí chovali k vám“,
- schopnost pochybovat (filozofie), ze které vyplývá potenciál objevovat a prosazovat nové myšlenky,
- a nakonec spolehání na vlastní schopnosti a dovednosti při tvorbě bohatství.
Ve svém skvělém článku píše jezevec, že „nejděsivějším atributem islámu pro mě vždycky byl ne jejich fanatismus, ale jejich fatalismus“. Stejně tak doporučuji další dle mého výborný článek od blogera Hatema Berrezougy, ve kterém píše „proč neexistují muslimové, kteří kritizují muslimy?“ či „Korán většina z nich nečte. Prostě věří, že mají pravdu. Otázka hledání pravdy v islámské společnosti skončila, než vůbec začala. Prostě narodíš se a máš pravdu.“
Abychom ale byli upřímní, na zničení některých z těchto hodnot často usilovně pracujeme sami, bez jakéhokoliv vnějšího zavinění – stačí se jen podívat na ekonomický rozvoj tažený zadlužováním budoucích generací, ke kterému se Evropa odhodlala někdy koncem minulého století a které prozatím jen nabírá na obrátkách. Stejně tak platí, že nic není černobílé, a tudíž nelze říct, že jen naše hodnoty jsou ty jediné správné a že na tom, co zastává druhá strana, nic dobrého není – např. nemám k tomu sice absolutně žádné údaje, ale očekával bych, že ve společnosti, kde je fatalismus normou, bude existovat např. mnohem menší počet neuróz.
Abychom zachovali naši kulturu či civilizaci, je třeba si tyto hodnoty uvědomit, identifikovat se s nimi a také udělat něco pro jejich zachování.
Pokud už platí, že tyto hodnoty, a tedy i identita na nich založená, jsou poněkud abstraktního rázu, existuje naopak způsob budování komunity, který je měřitelný až s matematickou přesností – princip daňového poplatníka, tj. o společenských normách, včetně toho, jaké priority budou financovány ze společného rozpočtu, budou rozhodovat ti, kdo se na jeho vytvoření podílejí. Takto nějak, a nikoliv na principu všeobecného hlasovacího práva, fungovala demokracie ve starověkých Aténách. Není třeba to chápat doslova – jako otec tří dětí vím, že např. přínos práce matky pečující o malé děti, potenciální nové daňové poplatníky, je pro společnost přinejmenším stejně tak velký jako více než polovina mých příjmů, kterou musím každý rok odevzdat, byť jej třeba není možné vyčíslit nominálně.
V současné době však dochází navíc k tomu, že pro zajištění obživy je třeba čím dál méně lidských zdrojů, výroba také nemůže růst do nekonečna (resp. jak zjistili již soudruzi, nestačí jen zboží vyrobit, ale také pro něj najít spotřebitele, což často znamená být schopen jej prodat), armáda rovněž mnoho lidí nezaměstná, takže ostatním nezbývá než si najít místo jinde – a nebo si je nechat najít. Jedním z neštěstí euroatlantické civilizace je neskutečný nárůst státních zaměstnanců či lidí jinak závislých na státním rozpočtu. Jednou jsem někde četl článek od bývalého hejtmana Olomouckého kraje, který tvrdil, že prakticky všichni z tohoto kraje jsou příjmově napojeni na státní rozpočet (tedy i např. řada soukromých podnikatelů, kterým zakázky dává stát). Je-li tomu na Hané, v jednom z historicky nejbohatších regionů v republice, skutečně tak, pak nejsme daleko od vtipu, který mi vyprávěla moje matka někdy v osmdesátých letech: V jedné pyramidě našli egyptologové živého faraona. Ptali se ho, jak je možné, že tak dlouho přežil, a faraon jim vyprávěl svůj příběh: „Jakožto božskému faraonovi mi na moji poslední cestu náležela řada obětí, včetně posvátného ptáka ibise. Když jsem se probudil v sarkofágu, hledal jsem nějaké jídlo. Mohl jsem ibise zabít a sníst, ale napadlo mě, že to mohu udělat jen jednou. Místo toho jsem snědl to, co vypadlo z ibise. A tak jsme přežili – ibis jedl to, co vypadlo ze mě, a já tím, co vypadlo z ibise.“ A na tomto principu byla později založena RVHP.
Levice v Evropě už tento princip přivedla téměř k úplné dokonalosti (rozuměj: zkáze), kdy je přerozdělováno skoro všechno, takže je většina lidí naprosto závislá na státu. Jedinou výjimkou tvoří „velcí hoši“, kteří buď mají peníze v daňových rájích, či se jim změnou zákonů podařilo dosáhnout stavu, že místo příspěvku do společného rozpočtu z něj naopak berou, a to navíc ještě naprosto legálně (rozuměj: ve smyslu platné legislativy).
Pro vybudování identity na občanském principu, či chcete-li na principu daňového poplatníka, je nutné tedy především to, aby se nositelé těchto hodnot identifikovali s celkem, který tyto hodnoty zaručuje a chrání. Tímto celkem by měla být obec, stát či jiný celek s podobnou funkcionalitou (třeba i EU). Současná krize vlastně vůbec není o islámu – anebo jen velmi okrajově. V jistém smyslu by se to dalo přirovnat k pacientovi, který se dobrovolně zbavil svojí imunity a čeká jen na nemoc, která jej dorazí.
Na druhé straně ale taktéž souhlasím s neznámým autorem tohoto článku, byť bych asi použil jemnějších výrazů, že „bližší nepřítel“ v současnosti asi představuje větší nebezpečí a měli bychom si dát velký pozor, abychom při boji s islámem nevyháněli čerta dáblem (v tomto případě pravděpodobněji nejspíš nějakým Fűhrerem).
Dnes je předčasné odhadovat, jak celá záležitost dopadne. Soudě dle vývoje posledních několika podobných kauz lze však odhadnout, že i když budeme přímými účastníky dění, stejně nebudeme vědět, jaká je pravda, dokud nám ji vítězná strana, ať už bude jakákoliv, nevysvětlí.
Konec