Je dobré něco vědět o etologii. Málo platné, my všichni jsme sice Homo sapiens sapiens (třebaže je to u mnoha jedinců k neuvěření). Ale jsme také živočichové a pro naše chování a motivace platí totéž, co třeba pro holuby nebo králíky. Teď jenom umět si to jako Homo sapiens uvědomit rozumem a poručit si.

Moc krásným univerzálním etologickým jevem je mláděcí schéma, o kterém psali už Tinbergen nebo Lorenz.

O co jde: Mláďata to nemají lehké. Většinou se hemží někde na dosah dospělých a dospělí mají své zájmy. Například zahnat všechno, co by jim mohlo konkurovat u zdrojů potravy. Zachránit v nebezpečí především sám sebe. Zmlátit všechno, co připomíná samce-konkurenta. Spářit se se vším, co vypadá jako samička. Co s tím, když je někdo mládětem a potřebuje rodičovskou péči?

Moudrá matka příroda zařídila, že mláďata mají mnoho společného. Například tělesné proporce. Mládě se rodí s už téměř hotovým mozkem (a oči jsou jenom výběžek mozku), proto vyklenutá mozkovna výrazně převažuje nad obličejovou částí hlavy, ve které dominují velká kukadla. I celá hlava je vzhledem ke zbytku těla poměrově větší než u dospělých. Mláďata nemají nijak zvýrazněné pohlavní znaky. Vyluzují jiné zvuky než dospělí. Mají jiný pach. Jsou taková nemotorná. Lidská mláďata se záhy naučí fintu s upřeným pohledem a úsměvem.

U matek všech ptáků i savců funguje týž hormon: oxytocin. Způsobuje, že je samici velmi příjemné starat se o něco, co vypadá jako mládě. Vnímá to tedy jako svůj zájem, ne jako zájem mláděte. Namouduši netuší, že mládě má nějaké zájmy. Zajímavé je, že tento hormon produkuje i tělo samce. I samci mají (u různých druhů v nestejné míře) rodičovské instinkty. Výsledek? Mláďata vlastního druhu jsou dospělými všeobecně chráněná a opečovávaná, nebo alespoň tolerovaná. Výjimky existují, ale jsou to jen výjimky.

Oxytocin se uplatňuje i v partnerských vztazích. Ne nadarmo je součástí námluvních rituálů mláděcí chování. Samice vrabčáka před pářením provádí chování mláděte žebrajícího o potravu. Vzájemné krmení nebo krmení samice samcem se objevuje u mnoha dalších druhů - obvykle jen v náznaku. Konec konců, i lidský polibek je pouhé ritualizované krmení mláděte. Dospělí jedinci s oxytocinem v těle touží po tom, o něco se starat - všimněte si, jak zamilovaní v řeči používají zdrobněliny, jak partnerka partnerovi urovnává límeček u košile. Rodičovské chování. Je plná oxytocinu a líbí se jí pečovat.

Starat se o partnera je bezva, jistě, ale ještě lepším podnětem by bylo něco se zřetelnějšími mláděcími znaky - dítě nebo čivava. U mnoha druhů jsou pod vlivem oxytocinu brána do péče cizí mláďata i mláďata jiných druhů. Feny a kočky odkojí kdeco, když to přidáme k jejich mláďatům.

Lidská touha po dítěti normálně není motivována uvědomělým cílem posílit společnost dalším jejím platným členem, už dávno vymizela i motivace vytvořit si zabezpečení na stáří. Lidská touha po dítěti je přirozená, ryze instinktivní oxytocinová záležitost - starat se o něco roztomilého, co je na vás závislé, je zkrátka fajn. Péče o dítě naplňuje každého rodiče, jenom ti nejempatičtější se více starají o dítě než o svoje naplnění.

Civilizace na rozdíl od svých jednotlivých členů žádné hormony nemají a nejednají instinktivně. Proto nejvyspělejší (ale de facto = nejzhýčkanější) civilizace už dávno vytvořily instituci manželství, aby úspěšným plozením dětí podpořily i zmnožení svých členů. A to pokud možno občanů vychovaných a dobře socializovaných v optimálním prostředí. Civilizace, které její členové nepřibývají, nebo která se skládá převážně z členů nevzdělaných a neprospívajících, směřuje k zániku. Zákony o manželství mají takovému úpadku bránit.

Funkční manželství zajišťuje děti materiálně, poskytuje jim vzory úspěšného začlenění do společnosti a umožňuje jim nalézt své smysluplné místo mezi ostatními lidmi. To všechno je umělý konstrukt nenacházející oporu v biologické podstatě člověka. Ale je to konstrukt prospěšný pro všechny, dokonce i pro ty, kteří proti němu brojí. Ve společnosti sobeckých a nezakotvených asociálů by totiž zanikla veškerá společenská pravidla a s nimi i civilizace.

Jak manželství chrání dítě materiálně, to chápeme. Ale ono má i svou biologickou roli.

Úzká vazba na matku je u mláďat savců posílena spoustou hmatových a čichových vjemů. Například v okolí prsních bradavek u žen existují jedinečné kolonie bakterií se specifickým pachem. V prvních dnech života se vytváří něco, čemu říkáme vtištění: jak poznat matku, jak poznat jakoukoli samici svého druhu, jak moc je svět předvídatelný a bezpečný. Vtištění - správné i chybné - spolurozhoduje o spoustě vzorců chování v dospělosti, které se sice u člověka dají pozměnit vůlí i výchovou, ale to předpokládá jednak rozpoznání existence problému, jednak permanentní uvědomělé sebeovládání. A vtištění dalších biologických důležitostí pokračuje i v batolecím věku.

Z historie známe několik případů dětí odchovaných jinými živočišnými druhy. Existují i záběry šimpanze, který se zmocnil mláděte poloopice komby a místo aby ji snědl na svačinu, udělal si z ní vlastní mládě na hraní. Dotyčné vlčice a samice opic, stejně jako onen šimpanz, jednali pod vlivem hormonu oxytocinu za současného vnímání mláděcího schématu. Bylo jim příjemné se o cizí mládě starat, aniž by tušili proč. Z pohledu „vlčích dětí“ nebo onoho mláděte komby jim daný stav zachránil život a poskytoval alespoň nějaké dotyky, zvuk tepajícího srdce (taky důležitý vjem, objímejte své dítě co nejčastěji!), teplo a sociální kontakt. Ale také spoustu nezvyklých vtištění a nutností vypořádat se s fyziologií nastavenou na jiný způsob života. „Vlčí a opičí děti“ po návratu do lidské společnosti neprosperovaly.

Dětství celé strávené s milujícími rodiči (“milující“ = oxytocin plus rozum) je prostě best of. Podle vývojových psychologů se osobnost člověka latentně formuje na základě vzorů z nejbližšího okolí po celé dětství. Základy vlastní osobnosti jsou položeny v prvních dvou-třech letech a tady je korekce chování milujícími rodiči (“milující“ = laskavý, trpělivý, ale důsledný) těžko zastupitelná. Ve starším předškolním věku se formuje sociabilita, ochota kooperovat s vrstevníky, pomáhat rodičům, uznávat pravidla. Zásadní diferenciace mužské a ženské role se odehraje v mladším školním věku, a v pubertě se formuje zařazení do společnosti.

Domnívám se, že náš stát by měl manželství - ne jakékoli, ale harmonické - podporovat všemi myslitelnými prostředky. Osvětou na školách: povinnosti v manželství, rozdíl mezi láskou a zamilovaností, trénink zvládání stresových situací... Finančními pobídkami: třeba výhodnými manželskými půjčkami, které je ale třeba před splacením celé vrátit, dojde-li mezitím k rozpadu manželství. Nebo bonusy k rodičovským příplatkům při vzorné školní docházce dětí. Propagací a dotováním finančně dostupných manželských a psychologických poraden.

Pak by se do množství kvalitních manželských svazků vešlo i těch možná sto, plus mínus něco, homosexuálních manželství ročně. O víc stejně nebude zájem. Jen by bylo krásné, aby se i tyto páry rozhodovaly nejen oxytocinem, ale hlavně rozumem: Je hezké, že se ti dva/ty dvě milují. Ale manželství je také respekt k jinakosti druhého partnera, dělba rolí, poznání, že každý je šikovný na něco trochu jiného. Bude mít dítě dost vzorů respektu k jinakosti v rodině, kde jsou oba rodiče biologicky stejní? Bude si moci v nejútlejším dětství vtisknout pach ženy a pach muže? Nebo další terciární a kvarterní pohlavní znaky - odlišné osvalení, tvar lebky, vousy, tón hlasu? Tohle se žádný člověk na této planetě neučil z učebnice. To samovolně vtištěním vstřebal během batolecího věku.

Prosím, nesrovnávejme tento zamýšlený biologický experiment adopce dětí homosexuály s nejhorší alternativou (dětský domov), ale s tou nejlepší. Těch dětí rozhodně nebude moc a svět se kvůli nim nezboří, ale existují někde ve světě relevantní studie o osobnosti dětí pocházejících ze stejnopohlavního manželství po jejich dosažení dospělosti?