Žil jsem 33 let v reálném socialismu. Šťastnou náhodou, protože jsem ve škole zlobil, mě nevzali do Pionýra, a tak mi (plačícímu) rodiče v deseti letech vysvětlili, že jinak je to ve škole a jinak doma. Díky velkým knihovnám rodičů i prarodičů jsem četl tři až čtyři knihy týdně a od patnácti let vnímal realitu a komunistickou faleš, která nás obklopovala. Všichni, resp. naprostá většina občanů věděla, že se rozdíl mezi naší a západní životní úrovní prohlubuje a že systém drží pohromadě pouze hrozbou násilí, šikany a kontrolou obyvatel.

Žiji dvacet let v Evropské unii, v referendu jsem hlasoval pro vstup, ale mám pocit, že se „život ve lži“ reálného socialismu obloukem vrací. Pro následující text je symbolické, že bývalý předseda Evropské komise pokládal v německém Trevíru květiny k (Čínou darovanému) pomníku Karla Marxe. Nejvyšší představitel EU a jeho poradci si vůbec neuvědomovali, že tím uráží miliony lidí, kteří prožívali desítky let svých životů pod násilně vnucovanou ideologií marxismu-leninismu.

Evropská unie byla založena pro volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Uplatnění těchto tržních zásad přivedlo EU k nebývalému bohatství a prosperitě. Myslím, že to byl právě blahobyt a následná rozmařilost zemí bývalé západní Evropy, co vedlo k obnově a nárůstu progresivních levicových myšlenek. Jak se mohlo stát, že se v minulosti úspěšný projekt dostal do slepé uličky?

Moje generace pamatuje, že v sedmdesátých letech někteří vědci varovali před nadcházející dobou ledovou. Situace se otočila, když jiní vědci počátkem tisíciletí začali varovat před zkázou planety kvůli lidské, resp. průmyslové produkci kysličníku uhličitého. Omezení produkce CO2, tedy omezení ekonomiky či cestování s sebou automaticky nese snížení ekonomického růstu, resp. nerůst či tzv. „udržitelnost“ a tím snížení životní úrovně, což jsou atributy všech zelených a levicových aktivistů. Evropské progresivní levici brzy došlo, že své staré myšlenky týkající se rovnosti a sociální spravedlivosti a konečné zúčtování s kapitalismem mohou realizovat skrze záchranu planety. Média a sociální sítě vytáhly klimaalarmistické vědce ze zapadlých kanceláří a laboratoří na světla ramp, EU těmto vědcům přidala vysoké granty a panika o hořící planetě byla na světě. Souhru médií, sociálních sítí, alarmismu a paniky lze ukázat na příkladu nemocné a zneužité studentky Grety Thunbergové, když výslednému soustředěnému tlaku podlehli západní politici i průmyslníci. Bylo tehdy „in“ fotit se s Gretou Thunbergovou a tleskat jejím tlachům o tom, že vidí vypouštěný kysličník uhličitý. Pro celý tento příběh je charakteristické, že kdysi svatá Thungergová dnes tvrdí, „že jí nikdy nešlo o klima, ale o zničení kapitalismu“. Považuji za důležité zmínit, že země bývalé „východní Evropy“ díky prožitku reálného socialismu, mediálnímu šílenství okolo Grety Thunbergové nepodlehly.

Evropský parlament byl v posledních desetiletích vždy spíše středo-levý a taková byla i Evropská komise. Se vznikem nové ideologie bylo pro vytvoření plánů na záchranu planety, resp. plánů na radikální dekarbonizaci potřeba posílit bruselské úřady o odborníky na tuto problematiku a stovky zelených aktivistů tak našly placená místa v unijní administrativě. To samé se stalo ve všech evropských státech, a tak i v Česku dnes pracují zelení aktivisté z nevládních organizací na ministerstvech, ve výzkumných ústavech a universitách a bez odborného vzdělání (a bez zodpovědnosti) tvoří národní klimatické a energetické plány. Evropská unie si odsouhlasila konec uhlí a Němci, kteří nedělají malé chyby, dokonce odstavili i své jaderné elektrárny. Zidealizované občasné zdroje energie (OZE), sluníčko a vítr se staly symbolem záchrany planety a prosperity na úkor uhlí a spolehlivé jaderné energie, ale i na úkor evropské prosperity a současné životní úrovně.

Mediálně průmyslovému klimatickému komplexu se tak podařilo vytvořit unijní ideologii na záchrana planety radikální dekarbonizací. Green Deal. Podařilo se vytvořit ideologii, která je neměřitelná tj. neověřitelná a kvůli obrovské komplexnosti klimatického systému až abstraktní. Přitom se zaštiťuje racionalitou a empirií, zaštiťuje se vědeckostí. Je morálně nadřazená, stojí nad jakýmikoli zájmy jednotlivců a má absolutní prioritu. Ospravedlňuje jakákoli opatření, žádná oběť není příliš velká. Je neosobní, nehovoří jménem nějakých utlačovaných, ale jménem přírody či planety, takže téma nepodléhá společenským změnám. Je to přesně tato směs vědeckosti a náboženskosti, která ji dává uniknout všem jednoduchým protiargumentům.

Že současnému vedení EU nejde o dekarbonizaci si můžeme ukázat na příkladu jaderné energetiky, která byla zeleným aktivistům vždy trnem v oku. V tzv. notifikaci nových bloků Dukovan, tedy schválení státní podpory Evropskou komisí, je věta, „že díky tržním signálům bude omezeno narušení trhu a zabrání se vytěsňování obnovitelných zdrojů energie“. Tedy, že nejprve sluníčko a vítr a teprve potom jádro. Otevřete-li si však odborný a respektovaný web Elektricity Maps, který poskytuje nepřetržitou vizualizaci toho, odkud pochází vaše elektřina a kolik CO2 bylo na její výrobu vypuštěno, uvidíme, že u větru najdeme hodnotu emisní zátěže 13gCO2eq/kWh, ze slunce 30gCO2eq/kWh, zatímco elektřina z jádra (která nemá vytlačovat občasné zdroje!) má hodnotu 5 gCO2eq/kWh. Opravdu to někdo v Bruselu s tou dekarbonizací myslí vážně? V prosinci Německo zažilo „dunklfaute“, tedy období, kdy nefoukalo a nesvítilo a ceny elektřiny vyšplhaly do nepřijatelných výšin, průmysl byl v šoku a emise (na záchranu sítě) nejvyšší v EU. Má-li někdo za to, že náhrada uhlí se vyřeší plynem, je potřeba u plynu započítávat celý cyklus, tedy i emise metanu při jeho těžbě, zpracování a dopravě. Chceme-li skutečně dekarbonizovat a zajistit naší energetickou, ekonomickou a vojenskou bezpečnost, neboť vojenská je vždy derivátem hospodářské síly a ta zase derivátem hojnosti energie, tzn. levné a dostupné v každém okamžiku, kdy je právě potřeba, pak nám zbývá jediná cesta, cesta jaderné energetiky.

Bohužel, předsedkyně komise von der Leyenová a následně Evropský parlament potvrdili španělskou socialistku Teresu Riberaovou jako komisařku pro ekologickou tranzici a dánského Dana Jørgensena jako komisaře pro energetiku, oba nadšené vyznavače Green Dealu a protijaderné fanatiky. Nevidím světlo na konci tunelu, naopak, souhlasím s Draghiho zprávou o úpadku evropské ekonomiky. Úpadek přinese nezaměstnanost a snižování životní úrovně a nárůst extremismu. Z EU není kam vystoupit, a tak si krizi budeme muset prožít. Nejsou to radostné vyhlídky do nového roku 2025.

Autor je senátor za ODS