Profesor Achim Wambach (57), prezident prestižního ZEW – Leibniz-Zentrums für Europäische Wirtschaftsforschung, se v rozhlasovém pořadu Peníze a vliv Jany Klímové domnívá, že za poklesem německé průmyslové výroby po tři roky v řadě stojí především Čína a až na druhém místě Energiewende. Dalšími důvody je podle něj například i drtivý nedostatek pracovní síly.

Systém emisních povolenek ETS2 považuje pan profesor za chytrý. Způsobí především zdražení provozu automobilů se spalovacími motory a zlevnění těch na elektřinu. Je to prý nejefektivnější způsob, jak dosáhnout klimatických cílů. A poté už nebude ani zapotřebí ten nepříjemný zákaz výroby aut se spalovacími motory.

Podívejme se například na těžbu uhlí, uvádí profesor Wambach: uhlí je dnes tak zatíženo daněmi (emisními povolenkami) – je tak drahé –, že se nevyplatí těžit, a naopak se více vyplácí plyn. A totéž podle něj uvidíme i v automobilovém průmyslu v souvislosti s ústupem spalovacích motorů. Trh to zkrátka vyřeší za nás.

Názory Achima Wambacha jsou pro německé myslitele dnešní doby spíše typické. Extrémistické pozice, tedy např. zrušení emisních povolenek, jako vhodné řešení ekonomických problémů, zastává v Německu pouze politická strana AfD, u které však panuje celospolečenská shoda o jejím zákazu. Proti zůstává už „jen“ Friedrich Merz.

Nová klimatická ideologie, vystupující pod ušlechtilými hesly, stále více připomíná autoritářské hnutí: neomylná pravda, uniformita myšlení, intolerance k odlišným názorům, sociální tlak, a především zásah do svobody jednotlivce i do ekonomických svobod. Není to cesta k ochraně přírody, ale k její sterilizaci a k oslabení civilizační vitality.

Historie nás učí, že německý politický prostor má určitou slabost pro ideologie usilující o „dokonalý řád“ – bez ohledu na reálné náklady. Dnes to není uniforma a pochodová hudba, ale uhlíkové kalkulačky, emisní povolenky a morální imperativ „jedině správného“ ekologického chování. Metody jsou jiné, princip podobný: kdo nesouhlasí, je nepřítel pokroku.

Dokud v Německu převládnou tyto mesianistické struktury moci, je těžké očekávat, že Evropská unie opustí současný kurz ideologizace hospodářské politiky ve prospěch pragmatické a racionální strategie.

Iluzí by bylo čekat, že nová česká vláda tento směr zvrátí. Jedinou reálnou možností, jak se vrátit k vlastnímu rozhodování, tak zůstává referendum o setrvání v EU – a k tomu se nehlásí už ani Tomio Okamura.

Publikováno na autorově FB