EMANCIPACE: Žena a komunismus
Nedávno mne zaujal výzkum (od firmy Ipsos UU), jenž uvádí, že 52 % žen z generace Z (narozené 1995-2015) se v ČR považuje za feministky. Významné procento mladých žen prý cítí vůči svému pohlaví nerovné společenské zacházení. Evidentně tak přijímají cíl ženského hnutí, což je prosadit zrušení tradičních rodinných rolí skrze tzv. emancipaci. Žádná jiná generace českých žen prý dosud neměla s tímto marxistickým –ismem tak silné ztotožnění. Nepřekvapuje mne to. Výsledek je vzhledem k vytrvalé genderové indoktrinaci mladých žen očekávatelný. Na jejich názory mají větší vliv progresivní média a influenceři než vzory otců, matek a prarodičů. Přitom starší generace mají s politicky řízeným procesem ženské emancipace svou negativní zkušenost, kterou by bylo dobré nyní připomenout. Hledání souvislostí v minulosti je určitě jeden z možných způsobů jak se poučit.
Než se tyto dívky zcela oddají tomu být loutkami pokrokářů a napomůžou zničení zásadního ostrůvku svobody- rodiny, prosím ať si tedy nejdřív uvědomí následující historické události:
Politický program ženské emancipace u nás prosazoval již komunistický režim, jenž k nám myšlenky o tzv. „osvobození“ ženy z útlaku buržoazní rodiny importoval ze SSSR v roce 1948. Naplnění této nebezpečné doktríny probíhalo plným zapojením žen do pracovního procesu. Podle Marxe a Engelse se totiž žena měla vlastní mzdou „osvobodit“ od tzv. reproduktivní práce (tj. péče o domácnost a děti), jenž ji prý uvěznila v zákoutí rodiny a bránila jejímu budovatelskému nadšení. Marxismus ženy manipuloval, aby svou pozici ve vztahu s mužem vnímaly jako vztah „otrokyně otroka“ a aby raději jako proletářky bojovaly za zničení kapitalismu.
Marxisté se tímto snažili nabourat dělbu práce v rodině a tím ji rozpustit jako autonomní hospodářskou jednotku. Mezigeneračně se zde předával nejen kapitál, ale i znalosti, zkušenosti, hodnoty, proto dalším důvodem jejich nenávisti vůči rodině byla její tvrdošíjná rezistence vůči levicovým revolucím usilujících o vytvoření nového společenského řádu. Cílem českých soudruhů proto bylo soukromou sféru rodiny ovládnout, marginalizovat a vypuzování žen z rodiny využít pro vykořenění naší společnosti. Uvědomovali si, že žena je základním nosným pilířem rodiny a že jejím odstraněním z domácnosti bude tato pevná jednotka více zranitelná.
Když se k nám totiž v půlce minulého století tato ideologie dostala, byla již po zkušenostech ze SSSR zrevidovaná. Byla výrazně méně radikální. Bolševici chtěli, podle učení Marxe a Engelse, rodinu zničit, nikoli ji ovládnout. V porevolučních letech bylo „osvobození“ žen od tzv. rodinných „stereotypů“ revolucionáři řešeno jejich vyvázáním z rodiny skrze usnadnění rozvodů a legalizací potratů, aby se mohly více věnovat pracovnímu životu na úkor mateřství. To bude o pár desítek let později komunisty povoleno i u nás, bolševická radikálnost (což není příliš veřejně známé) během té doby spočívala hlavně v úsilí zničit monogamii skrze tzv. volnou lásku. Marxističtí intelektuálové partnerskou výlučnost, jenž byla do té doby hájena křesťanskou vírou, totiž vnímali jako formu soukromého vlastnictví.
Marxistická avantgarda razila tzv. teorii sklenice vody nabádající ukojit sexuální chtíč tak rychle, jako žízeň vodou. Mezi vojáky Rudé armády a komsomolskou mládeží se sexuální revoluce kázající nezřízený pohlavní styk stala populární. Historické zdroje např. uvádí, že po ovládnutí města Jekatěrinburgu bolševiky dostali zasloužilí rudoarmějci a státní funkcionáři za odměnu „socializovat“ vybrané dívky ve věku 16-25 let se slovy „na koho soudruh ukáže“. Mimo jiné ve 20. letech minulého století údajně docházelo i k úředním změnám pohlaví a stejnopohlavním svazkům.
Mravní úpadek pohoršoval nejen starší komunisty, ale i ženy, které poprvé naplno ucítily důsledky marxistické „emancipace“. Ty, které odmítly pohlavní styk, byly hanlivě považovány za maloburžoazní. Život jim komplikovala také snadnost rozvodů, jenž muže vyvázala z otcovských povinností. Ukončení manželství mohlo proběhnout jen poštovní korespondencí. Výsledkem byla naprostá dehonestace žen, musely samy čelit poválečné chudobě a příšerným podmínkám.
To vše se odrazilo v poklesu porodnosti. Stalin na demografický problém reagoval revizí této společensky destruktivní politiky. Výrazně zpřísnil rozvody a potraty, podporoval vícečlenné rodiny atd. Rodina se tak znovu dostala do centra pozornosti. Sověti totiž zjistili, že vytváření kultu svobodné ženy budovatelky, jenž je smilstvem „osvobozena“ od tradičních partnerských vztahů, je sice pro ně ideologicky žádoucí, nesmí se ale zapomínat že i komunistická společnost musí být reprodukována. Ženskou „otázku“ mělo vyřešit zrušení soukromého vlastnictví, čímž se významně oslabí autonomie rodiny. Totalitní stát se snažil redukovat její působnost jen na reprodukční část. Ženy měly být jen budovatelky a rodičky, režim „matkou“. Tato puritánštější verze marxistické politiky byla vyvezena do naší země. Znamenala, oproti původní úvahám marxismu, zachování rodiny.
Režim se v Československu ihned začal snažit u žen probouzet zalíbení v budovatelském pracovním životě. Pracovní mobilizace byla komunistickou propagandou představena jako cesta k nabytí rovnosti. Důvody byly utilitární, neboť plánované hospodářství naléhavě potřebovalo pracovní sílu. Započala masová výstavba jeslí a školek a stále více žen své děti do těchto zařízení vodily. Jak bylo avizováno výše, něco z prvních let bolševické éry k nám přeci jen prosáklo jako např. usnadnění rozvázání manželství. Chruščov také v roce 1954 opět povolil ženám potraty, zejména kvůli rostoucímu počtu nelegálních interrupcí v poválečné době.
Mateřské dovolené byly velmi krátké. Sloužily jen pro rekonvalescenci rodičky, aby mohla co nejdříve opět nastoupit do pracovního procesu a děti se dávaly do státních zařízení. Vědci pod vlivem propagandy (stejně manipulovatelní jako pokrokářští akademici dnes) tvrdili, že profesionální pedagogové jsou lepší vychovatelé než matka, neboť ta prý není odborně erudovaná ve věci výchovy. Tvrdili dokonce, že sušené mléko je dětem prospěšnější než to mateřské. Dětský kolektiv pod odborným vedením měl být základem zdravé výchovy komunistické mládeže.
Lépe na tom nebyli ani muži. Přepolitizovaná veřejná sféra zaměstnání, politiky a občanského života byla místem společenského a ekonomického úpadku. Režim vertikální strukturu společnosti zploštil nivelizací platů. Měnová reforma v roce 1953 (mimochodem podobně jako dnešní inflace) zlikvidovala rodinné úspory a vedla k nutnosti zavést model rodiny s výdělečně činnými oběma manžely. Otec tak přestal být tím živitelem rodiny, jakým býval. Obecně se dá říci, že ono mrzačení ekonomiky, vyvlastňování apod. zasáhlo muže v jádru jejich identity.
V prvních letech po únorovém převratu se také stavěly alternativní bydliště tzv. koldomy určené pro kolektivní způsob bydlení, kde mělo zmizet jakékoli zákoutí soukromí (inspirací byly tzv. falanstéry, paláce pro cca 1800 obyvatel, od utopického francouzského socialisty Charlese Fouriera z 19. století). Časem zde měla vzniknout nová společnost. Úkolem staveb bylo ženy oprostit od domácích prací a zamezit vykonávání její role- péči o rodinu. V nově vzniklých koldomech bylo proto velké množství služeb- obchody, školky, jesle, kadeřnice i prádelny. První koldům vznikl ve Zlíně, kde se ale brzy ukázalo že neodpovídá potřebám obyvatel. Jídelna byla předimenzovaná, jídlo drahé a nekvalitní. Další vznikly Českých Budějovicích a v Litvínově. Myšlenka byla samozřejmě finančně neuskutečnitelná. Koldomy se proměnily na objekty s malometrážními byty.
V průběhu let se plná zaměstnanost žen stále více ukazovala jako problematická. Častá pracovní absence z důvodu nemocí dětí, enormní náklady na státní péči a následně i populační pokles byly neudržitelné. Mateřská péče proto byla na úkor rovnostářského modelu opět postupně protěžována.
Podpořily to i výzkumy z přelomu 50. a 60. let, jenž potvrdily že děti v nízkém věku matku pro svůj vývoj potřebují. Podle psychologů děti v ústavních zařízeních byly ve srovnání s vrstevníky vyrůstajícími v rodinách vývojově opožděné. Odborníci došli k závěru, že u dětí vychovávaných mimo rodinu dochází také k citové deprivaci. Opět se tak začala zdůrazňovat role matek a uznalo se, že jejich vliv je pro zdravý vývoj dítěte nezastupitelný.
V roce 1962 byl na sjezdu KSČ vytyčen jako hlavní cíl rodinné politiky prodloužit mateřskou dovolenou a zohlednit mateřství při odchodu do důchodu. Zpřísňovaly se podmínky pro interrupci, úprava zákona třeba neumožňovala podstoupit potrat ženám, které doposud neporodily. Šlo o reakci na nepříznivě se vyvíjející demografickou situaci. Nízké platy mužů ale nemohly vést ke zpětné pracovní demobilizaci žen. Ženy proto volily povolání, jenž jim umožnilo skloubení rodinných a pracovních rolí.
Po nástupu normalizace, kdy se režim po volnější druhé polovině 60. letech vrátil k tvrdé cenzuře a zahájil politické čistky, byla sféra rodiny vnímána jako poslední bašta svobody, kde se ještě mohla formovat lidská důstojnost. Byla místem úkrytu před okolním světem. Zde se ventilovaly skutečné názory. V řadě z nich se odehrávalo morální a občanské vzdělání. Rodina musela kompenzovat nefunkčnost státem řízené ekonomiky (tzn. nedostatek zboží, služeb apod), což byla zvyklá nahrazovat rodinnou pospolitostí již od začátku procesu znárodňování.
Idea budování společného prospěchu se naprosto zhroutila a sledování veřejného zájmu bylo již vyprázdněnou frází, kterou nikdo nemohl brát vážně. Známé je heslo tradované lidmi z dob normalizace: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.“ Nedostatek zboží, čím dál více nahrazuje „handlování“ ve prospěch vlastní rodiny.
Rodina byla jednou z oblastí, kde započala společenská změna. Výstižně to vyjádřil sociolog Ivo Možný: „Revoluční nadšení pro volnou lásku bylo vystřídáno socialistickým puritánstvím a osvobozená domácnost ústupem celé populace k závislosti na samozásobitelství a na barterových směnách služeb a statků: socialismus přinesl všude nikoli život ve velké kolektivitě, nýbrž návrat ke stavu blízkému společnosti opevněných domácností. Socialismus u nás začal tím, že rodinu vyvlastnil, jak to měl v programu, a skončil tím, že ho rodina kolonizovala.“
I přes výrazné oslabení své autonomie tak rodina komunismus přežila. Díky polistopadové pravicové politice se stala opět plnohodnotnou ekonomickou a společenskou jednotkou. Rodinné firmy se staly hybatelem české ekonomiky.
Mladá děvčata by na základě tohoto historického příkladu měla procitnout a uvědomit si, kam až situace může zajít. Za zásadní považuji, aby se nenechala ovlivnit revolucionáři, kteří touží jedině po tom z nich udělat nástroj pro získání vlastní moci. Naopak musí hledat své vzory ve své blízkosti, u lidí, kterým na nich záleží a pro které jsou pokračováním jejich života. Kariéra se v mládí jeví jako smysl života, ale postupem času mladé ženy zjistí, že skutečný smysl života jim nadělila příroda skrze jejich mateřství. Neměly by se o to nechat připravit. Současný režim se z nich snaží opět udělat budovatelky pro korporáty, jenž jsou kolchozy 21. století. Musí se tomu ubránit.
Komunistický režim není samozřejmě vůbec možné ztotožňovat s dnešní progresivistickou politikou, je zde ale analogie. Feminismus je nicméně v řadě ohledů sofistikovanější, vyvíjel se totiž jako strategie útočící na bohatou střední třídu. Díky dnešnímu hédonickém individualismu zpovykané mládeže získává na síle. Feministické ideologii a jejímu lobby věnuji druhou část svého textu.
Text vyšel v zářijovém čísle časopisu TO
( Užité zdroje literatury možné k vyžádání u autora)