Aby bylo hned na počátku jasno. Já mám ženy rád, obdivuju je, považuju je za rovnocenné mužům a nemám vůbec nic proti jejich rovnoprávnosti a jejich současné lehké nadvládě.

Však historicky na tom nebyly dobře. Ač cennější, než muži, neb zajatci se zabíjeli, ale ženy se jako kořist odváděly. Byly spíše, než živými bytostmi, majetkem. A to nemluvím o pradávných dobách, kdy si muž šel ulovit ženu na území sousedního kmene a na rameni si ji přinesl do jeskyně. I když asi už tenkrát byly i ženy, které zacházely dál do lesa, aby byly uloveny. Mluvím o dobách ještě poměrně nedávných. Přesto, že muž ženu dobýval a žena byla ta, která většinou vybírala či kývla, tak se sňatkem dostala do područí muže a ten ovládal její tělo i duši. Byla na něm ekonomicky zcela závislá a nemohla si vyskakovat. Dokonce, pokud se o to pokusila, společnost ji odsoudila.

Ještě před nějakými 130 lety bylo vysokoškolské vzdělání ženy něčím absurdním. Stačilo přece, aby uměla číst a přečetla recepty v kuchařce, případně když měla hotovo, se zabavila čtením ušlechtilé literatury. V dvacátém století se to začalo postupně měnit, jakoby věk elektřiny chtěl i větší rovnoprávnost žen. Však ji nedostaly zadarmo. Postupně si vybojovaly volební právo. Obě světové války je vyhnaly místo bojujících mužů do továren, ba i do armády. A pak už nebylo síly, která by vrátila ženy zpět do kuchyně. Poslední trumf, který dostaly ženy do rukou, byla antikoncepce. O početí začaly konečně rozhodovat samy.

Podílely se na ekonomice rodiny, protože už málokterý muž by ji sám uživil a zajistil potřebný standard. Zalíbilo se jim to, protože v zaměstnání je to pestřejší, než v kuchyni a při oprašování domácnosti. A jejich půvab tam také může obdivovat více mužů, než jen manžel. A tak se staly lékařkami, podnikatelkami, vědkyněmi, političkami i pilotami nadzvukových stihaček. Jako muži. Jen do dolů a hutí se naštěstí nehrnou.

Narostlo jim sebevědomí a tak začaly získávat i více práv. Rozsudky soudů v péči o děti vyhrávaly a změnily i definici znásilnění tak, že muž bude muset získat pro sblížení s ženou brzy písemný souhlas. Naštěstí zatím ne ověřený státními autoritami. Muže plíživě domestikovaly a dnešní generace mužů mileniálů a generace Z by jejich dědečkové nepoznali. Zatímco já dnes doma luxuji, vynesu odpadky a občas umyji nádobí v automatické myčce, tak můj syn už navíc i často vaří. Příroda zareagovala a tak se mužům už zbytečně netvoří takové množství spermií a také hladina testosteronu klesá.

Neříkám to s hořkostí a ženám to přeju, protože si to historicky zaslouží. Jsou přece tou hezčí tváří lidstva. A co bychom byli bez nich a jejich usměrňování. Však ženy to také nemají bez problémů a samy se chytily do pasti. Díky kariéře a užívání si, prošustrují období své největší plodnosti mezi dvacítkou a pětadvacítkou, a když pak chtějí dítě, nemusí to být selanka.

Ale jako vše, náš současný spravedlivý stav nemá bohužel jen pozitiva. Snad kdybychom žili na nějakém izolovaném ostrově, by to fungovalo. A to nežijeme. Jsme obklopeni agilními etniky, kde ženy nerozhodují o početí a nemají kariéru a tak rodí děti. To ty naše, ne že by neměly rády děti, ale považují za tak akorát, mít jednoho až dva potomky. Některé žádného a některé prostě nemohou. A to nestačí ani na prostou reprodukci a tak zvolna vymíráme. Ti okolo nás vůčihledě přibývají. Jak to může skončit? No jedině tak, že se postupně staneme jen lokální malou folkloristickou skupinou, jako třeba Eskymáci, pardon, Inuité.

Nebo myslíte, že se naše ženy změní, chytnou se za hlavu a začnou rodit děti jako o závod? Nebuďme bláhoví. Ani se jim nedivím. Pohodlný blahobyt je zřejmě evoluční slepou uličkou a mocná příroda to už pochopila. Tak si to ještě užívejme, dokud to jde. Ale bylo a je to hezké, že?