Osobně jsme přesvědčen, že všichni čeští justové, bursíci, liškové a podobní pravděpodobně znají přírodu jen podle pozorování umělých květin v oknech kaváren. Případně někdy v dešti hrdinně navštívili Stromovku. Medvěda určitě nepotkali (já jo a není to sranda), nebloudili v Alpách v mlze a nevrátili se s přimrzlými očními víčky k sobě, ani myslím osobně nezažili pocit, když se k ránu probudíte a koukáte z kopce, jak město pod vámi hoří, ze spadlých střech a stěn je všude prach a potom zjistíte, že při zemětřesení praskla ranvej, takže se nelítá. Tohle se v kavárnách většinou těmhle hochům nestane, že?!
Ani na Šumavě se tihle dovedové ke stromům nepřivazovali. Ono venku občas prší a přes noc je dokonce i zima. Nemají tam topení a čtyři hvězdy najdete jen na obloze. Nedávno jsem měl možnost pohovořit s jedním z demonstrantů, co bojovali proti kácení na Šumavě. Jak jsem zjistil, na přírodu dotyčný nebyl tak háklivý, ale bylo to dobře placený. Stačilo se přihlásit – nejlépe na nějaké „filo-“ anebo „gendero-“ či „eko-“ fakultě. Odvezli vás na Šumavu, tam se kecalo a polehávalo. Když se blížili novináři, tak bylo nutno se rychle připoutat ke stromům a mávat transparenty. Když novináři odešli, pokud bylo slunce, lehla si mládež na záda a opalovala se. Večer byl oheň, mejdan a taky nějaký holky z fakult … No, připadalo mi to podle vyprávění jako lepší varianta školení ČSM v padesátých letech. Bylo to venku a byla za to „čárka“ do kádrového dotazníku. Nikoli v původním kádrovém dotazníku, ale v paměti různých asáků a aktivistů, kteří pak mají slovo při studijních pobytech a grantech a tak, že … Holky byly jako vždy celkem povolný, hlavně jak se trochu upilo anebo spíše „pokouřilo“ jointa, tak co chybělo. A nakonec byly penízky, hezky rovnou z ručky do ručky, bez zbytečných papírů. Ještě dnes se dotyčný usmívá. Ale trochu se šklebem, když vidí, jak vypadá dneska Šumava. Mám pocit, že již brzo dospěje do podobného stádia jako mnoho mladých svazáků a komunistů z padesátých let, kdy se začne hluboce stydět za to, že se k něčemu takovému propůjčil.
Na toho mládence jsem si vzpomněl, když jsem v podvečer 15. března 2011 sledoval na ČT tuším 24 rozhovor Jana Stráského, nového ředitele Správy NP a CHKO Šumava s redaktorkou Danielou Drtinovou. Poslouchám její otázky a jako bych slyšel tu ideologickou zaťatost a úlisné překrucování faktů někdy z doby po roce 1970. Kdy bylo zapotřebí, aby každý novinář za každou cenu ukázal, že je „uvědomělý“. Třeba agresivní otázku: “Řekněte otevřeně, co tam v tom národním parku chcete všechno stavět?!" Poněkud ji překvapila odpověď, když pan Stráský odmítl hrát tuhle „investigativní hru“ a pravil, že oni jako Správa parku nebudou stavět nic. Předtím totiž dáma „nenápadně“ několikrát nadhodila „zbytečné silnice“, „betonová monstra“, „přírodu ničící sjezdovky“ a podobně. A o turistech se vyjadřovala jako o nebezpečných škůdcích a ničitelích „naší svaté přírody“.
Připomínalo mi to „diskuze“ v ČST o tom, jak by bylo bývalo škodlivé, kdyby bývali byli mohli po roce 1968 existovat soukromí holiči a klempíři. S argumenty, že družstvo Hygie a OPS to zařídí daleko lépe. A bez okrádání pracujícího lidu.
Ocenil jsem neuvěřitelnou trpělivost pana Stráského vůči poštěkávající a neustále podpásové údery rozdávající Drtinové. Já bych jí asi řekl něco jiného. Za rámeček by si to nedala.
Hned ten večer jsem si pročetl článeček, jak přes veškerou mediální masáž ti údajně dokonale „zelení“ Němci prostě ten benzinový hnus zvaný E 10, přestože je levnější, nekupují (viz Němečtí řidiči bojkotují biobenzin anebo Německo zachvátila benzínová revoluce).
V Německu lze nalézt (a myslím možná i zaplatit) dostatek idiotů, co budou dělat řetězy proti atomovým elektrárnám, ale oni sami nejsou žádný zelení fanatici. Většina obyčejných Němců ví, že to, co předvádí jejich vláda a zelená lobby, je naprostá zhovadilost, ale jsou zvyklí „ Maul halten und weiter dienen„, což se nepřesně překládá jako „držet hubu a krok“, ale ve skutečnosti je lepší překlad „držet hubu a nadále sloužit“. Diktatura tzv. „veřejného mínění“, mediálně vyrobená na něčí přání, je stejně drtivá jako politický nátlak.
Takže například proti obludným větrníkům Němci protestují velice opatrně, protože jsou pod obrovským společenským tlakem. Ale fotovoltaické pole si už vnutit nedali, že?!
Jak říká odborník na media a behaviorální problematiku Cass R. Sunstein v knize „Fámy: Jak se šíří nepravdy, proč jim věříme a co s tím dělat“ (nakl. Farrar New York 2009), při šíření těchto lživých informací (například že alternativní zdroje elektřiny jsou „výhodné“, což je při neschopnosti lidstva vynalézt nějaké skutečně funkční skladování elektřiny tvrzení, za které by musel propadnout žák základní školy při fyzice) dochází částečně k informačním kaskádám, kdy se šíří nepravdy (o nadřazenosti tzv. obnovitelné energie) z čistě ideologických důvodů. Další osoby se k líbivé myšlence přidávají, protože nejsou schopny věci pochopit – nemají vzdělání a zkušenost - a konečně další si myslí, že “když to říká tolik lidí, musí to být pravda“. Pravda pak nemá prakticky možnost hned zpočátku lež vyvrátit – viz komunistické ideje. Takovými lžemi je celá naše západní společnost doslova prošpikována. Dále působí to, že nikdo - ani například běžní novináři či vydavatelé - nechce být veřejně ostrakizován za to, že má jiný názor než ten „veřejný a jedině správný“. Proto některé články v tištěných mediích, kterým na veřejném mínění velice záleží, nenajdete.
Dále je známá, ale poněkud tajená skutečnost, že pod společenským tlakem jsou lidé, schopni popřít své smysly (klasický experiment Solomona Asche), jak píše v recenzi o Sunsteinově knize J. Šíma v Euru 10/2001 (Malé pošťouchnutí k záchraně demokracie).
Společenský tlak - například velice rozšířený v některých skupinách, jako jsou party mladých (studentů) či skupiny intelektuálů - vyprchává, pokud je dotyčný mimo přímý vliv tohoto tlaku. Třeba když si má jít koupit nekvalitní „ideologický“ benzin, vymyšlený jen proto, aby některá skupina ideologů, politiků a byznysmenů splnila své plány. Benzin, při jehož použití hrozí zničení motoru jejich vlastního vozidla.
Společenský tlak nedosáhne všude, jak se přesvědčili i komunisté „reálného socialismu“, zvláště pokud mezi ním a skutečností stojí jedincův zájem, v tomto případě hrozící budoucí vysoký výdaj. Pak ani momentální úspora nižší dotovanou cenou eko-benzinu, kterou vymysleli soudruzi ze SRN, není nic platná. Ideologie v praxi dopadne tak, jako před nedávnem u nás bionafta a dneska v Německu benzín E 10. Vláda BRD se jistě bude snažit donutit obyvatelstvo tuto hru hrát, protože ani Merkelová si nemůže dovolit říci, že zvýšení ceny barelu nafty na 180 dolarů není nic proti tomu, jaké škody napáchalo to, že je celé Německo poseto obludnými a ekonomicky šílenými větrníky. U nás si troufne jen „výtržník“ Klaus říci, že fotovoltaika je zlodějna a lumpárna.
Jak se říká: „Můžete lhát. Ale nemůžete lhát všem a po neomezenou dobu.“ Paní Drtinová mi připomínala v tom studiu dobu, kdy před každými únorovými, květnovými a listopadovými oslavami nadšení redaktoři „tepali“ soudruhy za to, že nedokázali lépe vyzdobit náměstí k „důstojným oslavám“. A mlčeli jak ryby o tom, že za oněmi vlajkami, fábory a transparenty padají oprýskané baráky (pro mladší čtenáře: padaly doslova, nikoli jen obrazně, viz třeba Jindřichův Hradec, Jihlava, Klášterec nad Ohří, hlavní třída v Karlových Varech, historický Tábor atd. atd.).
Vypadá to (obrazně), že domy už padají a stromy byly sežrány kůrovcem. Kdy se vrhnou na ty mladé jehličnany, co jimi tak mávají ekologisté, co dole pod suchými kládami vyrůstají, to je jen otázka času. Kůrovci neporučíš! Nečte noviny, nekouká na televizi a je mu fuk, co si má politicky korektně myslet.
Šumava je ukázkou šíleného výsledku blouznivých a zlodějských experimentů (to jde vždycky ruku v ruce) a naši korektně–normalizační ekologisté a jim posluhující pracovníci medií úpěnlivě předstírají, že za těmi fanglemi a kecy je vše v pořádku. Vypadá to, že jsme v bodu, kdy se začne lámat chleba. Ekologista, tedy „král“, není už jen nahý, ale žere ho doslova kůrovec. A sbohem mu mávají peněženky, které nejsou a nemohou být neustále pod ideologickým dohledem. A novináři, ti sami sebe nazývající „hlídací psi demokracie“, se předvádějí jako pekingští psíci, tancující a poštěkávající jak jim drezér poručí.
V roce 1989 se ukázalo, že ekonomický model „omezené suverenity“ z roku 1969 skončil krachem. Zelený experiment, zahájený v roce 1990 na Šumavě, skončil přírodní lesnickou katastrofou v roce 2010.
Držím palce Šumavě, snad to přežije, jako jsme přežili normalizaci my.