Kolik nás ještě čeká povodňových katastrof, než začneme aplikovat známá systémová opatření v celé šíři problémů, které "velká voda" přináší, ale stále ještě s sebou nevzala do nenávratna? V praxi našich správních orgánů, i nás jednotlivců, stále převažuje podceňování těchto přírodních a civilizačních hrozeb. Běžná je ignorace dokonce i přijatých polovičatých řešení, která již v důsledku obrovských škod na soukromém nebo veřejném majetku byla přijata.

A tak se dále staví nové domy v záplavových zónách. Realizují se pouze taková opatření, na kterých může někdo dobře vydělat formou předražených, a často i málo účinných, investičních opatření. Hlavní přece je, jako za komunistů, bojovat pouze s následky lidské činnosti v krajině, nikoliv se skutečnými příčinami. Řeky mimo sídla spoutáme mezi vysoké hráze a v obcích se omezí se jejich rozliv do zastavěných oblastí drahými protipovodňovými stěnami nebo jejich tok zpomalíme vysokými betonovými hrázemi přehrad na úkor velkých oblastí, které pak skončí na dlouhou dobu pod hladinou umělých jezer. Tyto drahé investice stejně svou omezenou retenční schopností velkou vodu a její erozivní účinky nezastaví. Voda tak sice rychle odteče, ale rozlije se až v německých, slovenských či polských rovinách a to se nás příliš netýká, škodí přece u sousedů…

Srovnáme-li přirozenou retenční schopnost území libovolného povodí v čase, zjistíme, že způsoby využívání přírodních zdrojů před nástupem komunistických experimentů byly často mnohem vhodnější jak po jejich realizaci. Musíme všichni společně konstatovat, že po roce 1948 uplatňovaná praxe "vědeckého ovládnutí přírodních jevů" podle sovětských vzorů byla veskrze hloupá, devastační a její důsledky v plné míře pociťujeme dodnes. Rušily se malé rybníky, mýtily se lesy, rozorávaly se louky, vysušovaly mokřiny, mizely zasakovací pásy a meze, budovaly se rozsáhlé meliorační stavby, jejichž účelem bylo rychle odvést vodu do regulacemi napřímených toků řek. Stávající lesy s jejich nenahraditelnou retenční funkcí ničily průmyslové exhalace stejnou měrou jako život v řekách. Neustále se zmenšují prostory pro přirozený rozliv velkých vod. Intenzívně drancovaná půda zcelená do velkých bloků dodnes trpí nevratnou a rozsáhlou erozí. Rychle se v jejím složení snižuje obsah organických látek, tedy humusu, stejně jako její retenční schopnosti.

Ukázalo se docela záhy, že realizace těchto nepromyšlených, politicky prosazených, "vědecky" zdůvodněných opatření zákonitě navodila potřebu zavlažování v zemědělské velkovýrobě, a tudíž i výstavbu drahých vodohospodářských děl k energeticky náročnějšímu návratu vody do vysychající krajiny. To, co mohlo v území přirozeně zůstat, musely obrovité pumpy pomocí zbytečně spotřebovávané energie, pavoučí sítě kanálů, ocelových či plastových trubek vracet. Vyhladovělou půdu dopovaly, ale zároveň i ničily vysoké dávky umělých hnojiv.

Po roce 1989 se způsoby hospodaření mění jen pozvolna. Komunistům se podařilo téměř úplně vymýtit selský stav a drobné hospodaření na půdě či v lese. Lidé nadaní zkušenostmi svých předků již téměř vymizeli a s nimi i ničím nenahraditelná paměť. V naší krajině, Bohu žel, proto převážně vládnou bezohledné velkovýrobní technologické postupy. Je na čase vrátit se k systémové obraně před půdní erozí a povodněmi, kterou naši předci uplatňovali po dlouhá staletí. Vznikala na základě mnohaletých zkušeností a hospodářské praxe v krajině. Chceme-li hledat optimální řešení, musíme začít brát na vědomí jejich paměť, jejich um, a začít u pramenů řek nebo potoků, jít dolů po povodí až tam, kde vody opouští území naší republiky. Zásadním směrem k řešení problémů s povodněmi tedy není přímé krocení tohoto přírodního živlu výhradně stavěním hrází, zdí či přehrad, ale nepřímými opatřeními zpomalovat jejich nárazově prudký odtok z krajiny.

Je také jasné, že enviromentální opatření povodním nemohou zcela zabránit, ale mohou velmi výrazně snížit jejich sílu, tedy i následné škody. Naše vlády věnují obrovské prostředky na vesměs plošnou (ničím nepodmíněnou) podporu zemědělství. Další miliardy jsou generovány ve státních lesích či z privatizací půdy a jiného majetku ve Státním pozemkovém úřadu nebo ve Fondu životního prostředí. Politici se tedy nemohou vymlouvat na chybějící peníze. Jaká opatření by se tedy měla podporovat?

- snižování zornění, zejména extrémně svažitých pozemků

- zvyšování podílu lesů na výměře pozemků České republiky alespoň na 45 % až 50 % s tím, že k výsadbám budou využity zejména extrémně svažité lokality a neúrodné půdy

- zavádět šetrnější hospodaření v lesích, postupně měnit jejich druhovou strukturu v prospěch vhodnějších (původních) kultur

- rychleji uvádět do praxe meliorační prvky navrhované v rámci pozemkových úprav

- podporovat obnovu zaniklých rybníků a poldrů, zejména v horních pasážích toků

- šetrnější hospodaření na půdě, zlepšovat její strukturální složení ve prospěch úrodnosti a vodní adsorpce

- přísný zákaz novostaveb v záplavovém území bez předchozí realizace protipovodňových opatření

- navrhování staveb v ohrožených územích s lehce aplikovatelnou ochranou proti velké vodě bránící zatopení vnitřních prostor budov a venkovní úpravy proti prudkému vlhnutí

- prostředky vynakládané na likvidaci škod způsobených povodněmi nesmí být věnovány na nákladná krátkodobá provizoria

- všechny články veřejné správy musí mít alokované prostředky na odstraňování škod ve zvláštních krizových fondech a nespoléhat tak jen na státní pokladnu a dary

- veřejné sbírky musí být směrovány na pomoc konkrétním lidem, nikoliv však na jakákoliv pouze nouzová řešení, a nesmí sloužit k úhradám režijních, zejména mzdových nákladů humanitárních organizací

- osvoboďme humanitární organizace od zbytečných režijních plateb, například za povinné audity

Co napsat závěrem? Léčení jakýchkoliv neduhů bez ohledu na eliminaci příčin jejich vzniku bývá vždy dražší a je černou dírou na finanční i materiálové zdroje.