19.3.2024 | Svátek má Josef


EKOLOGIE: Věda versus víra

14.2.2007

aneb Třetí historický střet

Mezivládní panel pro změny klimatu v Paříži řekl pravděpodobně rozhodující slovo k lidskému vlivu na změny podnebí. Závěr, formulovaný v Paříži dvěma a půl tisícem vědců, je tristní a po letech diskusí nijak neočekávaný. Graf růstu světové průmyslové výroby a teplotní křivka jsou si příliš podobné. Buď omezíme emise skleníkových plynů, nebo nezbude než utrácet peníze za stavbu hrází a potravu a obydlí pro uprchlíky ze zatopených oblastí.

Kritika, která se na hlavy snesla, také nepřekvapila. Argumenty o vědcích, ochotných za dostatečně štědrý grant publikovat cokoli, nejsou nové. Vědci jsou obviňování ze zkreslování údajů, tak aby výsledky vyzněly co nejhrozivěji. Kritici zprávy OSN v zásadě dělí vědce na „hodné“ (ti, kteří se klimatem nezabývají) a „zlé“ (ti, kteří upozorňují na vliv člověka na podnebí).

Vědci jsou opět nuceni čelit tlaku. Naštěstí žijeme v civilizovaných poměrech, takže nikomu nehrozí útrapy Giordana Bruna či Mikuláše Koperníka, kterého před perzekucí zachránil fakt, že jeho heliocentrický koncept byl publikován posmrtně. Vědecký pokrok je nicméně (doufejme) nezadržitelný, a tak nyní již nepochybuje o uspořádání sluneční soustavy ani papež. Horší je to s myšlenkou evoluce. Darwinova teorie přírodního výběru má dodnes zuřivé odpůrce pocházející vesměs z religiózních kruhů. Vyvrcholením byl „opičí proces“, v němž byl v roce 1925 souzen americký učitel za výuku Darwinovy teorie.

Každý z těchto vědeckých objevů zdánlivě „sráží“ člověka o stupínek níže. Koperník nám odepřel výsadní místo ve vesmíru, Darwin zasadil lidský rod nemilosrdně do kontextu zvířecí říše a klimatologové nás zbavují výsady být bezstarostnými dětmi, které si rozpustile čůrají do vlastního pískoviště.

Naprostou jistotu ohledně vlivu člověka nemáme – zpráva panelu mluví o vysoké pravděpodobnosti, nikoli o jistotě, a existují vědci, kteří jsou přesvědčeni o opaku (např. ruský vědec Chabibulo Abdusamatov přisuzuje tuto roli sluneční aktivitě). V žádném případě není důvod vědce z jedné či druhé skupiny urážet. Odpůrci pařížské zprávy nálepkují vědce a členy ekologických organizací označeními jako „alarmisté“ či „ekoteroristé“ a z jejich argumentace je zřejmé, že věří v neexistenci lidského vlivu a tuto víru si navždy zachovají. O tom, že diskuse je vedena z jedné strany kultivovaněji než ze strany opačné, svědčí fakt, že oni samotní žádnými hanlivými výrazy označováni nejsou. Zatímco zájem vědců je soustředěn na příčiny klimatických změn, zájem mnohých odpůrců zprávy OSN je soustředěn nikoli na klimatické procesy, ale na boj s „ideologickým nepřítelem“ – který by ovšem vůbec nemusel být nepřítelem, kdybychom my, lidé, měli větší schopnost věcné diskuse. Pokud se oprostí od emocí, jsou i zástupci velmi rozdílných skupin schopni nalézt společnou řeč (čehož mimochodem při nedělní debatě do velké míry dosáhli předseda Strany zelených Martin Bursík a zástupce Škody Auto Martin Jahn).

Hlavním motorem vědeckého poznání je lidská zvídavost. Jsme zásobováni zprávami o vzájemných půtkách politiků, kteří pružně přizpůsobují argumentaci svým aktuálním potřebám, a tak již nás ani nenapadne, že vědci nekonají svou práci ve snaze podepřít jakoukoli ideologii, ale prostě z touhy dozvědět se, jak svět kolem nás funguje. Právě jejich práce je kořenů našeho současného blahobytu. Měli bychom jim více naslouchat – i když se to nezdá, třeba si díky tomu svůj blahobyt déle udržíme.