Současná konference OSN o omezování klimatických změn v Kodani manifestuje mohutný světový zájem na udržení Země v provozuschopném stavu. Jejím cílem je dosáhnout omezení emise oxidu uhličitého a metanu na straně jedné a zpomalení odlesňování planety na straně druhé. Z hlediska skleníkového efektu je to však agenda děravá.

Problém je v tom, že nejvýznamnějším skleníkovým plynem je vodní pára. Její koncentrace ve vzduchu se pohybuje od 0 do 4 % objemových. Nejvyšší je tam, kde je teplo a vlhko, tedy v tropech, k nule se blíží u pólů a ve velkých nadmořských výškách. Vezmeme-li pro účely této úvahy hodnotu 1 jako přijatelnou aproximaci a víme-li, že koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře se v současnosti udává 370.10-6, vyjde nám, že vodní páry je v atmosféře třicetkrát víc než oxidu uhličitého. A protože absorpce infračerveného záření je u oxidu uhličitého třikrát vyšší než u páry, je ve výsledku skleníkový efekt vodní páry desetkrát silnější než CO2.

Proč o tomto nepoměru světová obec zelených klimatologů a alarmistů mlčí? Z omezování vlhkosti vzduchu nic nekouká. Jakékoliv úsilí o vysoušení atmosféry je již na první pohled nesmysl. Mohutnost oceánů a zákonitosti koloběhu vody v přírodě nedávají lidském úsilí nejmenší šanci. Hlavní však je, že fluktuace obsahu vodní páry v atmosféře jsou díky kolísání oceánských proudů a aktivitě slunce tak mohutné, že nulují efekt oxidu uhličitého. To také znamená, že veškeré snažení lidstva o omezení emisí má zanedbatelný význam. Přiznat to by ovšem znamenalo zavřít pracně vybudovaný penězovod a zmizet z výsluní veřejného zájmu.

První zprávy z Kodaně říkají, že EU dá rozvojovým zemím na snižování emisí 7 miliard eur. Škoda těch peněz..

Nezkrácená verze článku otištěného 15.12. v MF Dnes.