EKOLOGIE: Troubky – nesnadný soucit
Krajina dnešní ČR byla odnepaměti jakousi houbou, která představovala ohromnou zásobárnu vody. Malé i velké vodní toky se jí klikatily v sítích hluboce vykrojených meandrů, říčních ramen, tůní obklopených ponejvíce lužními lesy, nivními loukami či rašeliništi. Za posledních 120 let se např. celková délka Labe na našem území zkrátila v důsledku napřimování toků na jednu třetinu! Stejně dopadly prakticky všechny naše říčky, řeky i potoky.
Podíváte-li se na historickou mapu okolí Troubek, spatříte vesnici obklopenou lužními lesy, které přívaly vod zvládají zdaleka nejefektivněji. Klikatí se jimi jako klubko hadů rozvinutá spleť bočních ramen. I proto jsou na Hodonínsku mnohem klidnější, než Troubští: i letos se povodňová vlna rozlila do posledních zbytků luhů Moravy na jejím dolním toku, takže k ohrožení majetku prakticky nedošlo. V případě Troubek ale voda nemá na vybranou.
Bečva i Morava byly socialistickým rozumem napřímeny, odtok vody z krajiny se tím dramaticky zrychlil. Vodě nestojí ve vybetonovaných korytech nic v cestě, nezpomalí ji žádná přirozená zákruta, nevstřebá ji žádná zmeliorovaná louka ani pole a ty lesy, které „produkují“ naši lesníci již minimálně šedesát let (tedy převážně monokultury nepůvodních dřevin). Voda nemá na výběr, než se rozlít tam, kde se rozlévala odnepaměti… v případě okolí Troubek to jediné, co jí zbývá, je zaplavit dědinu. Les téměř zmizel, Bečva i Morava tečou bezmála rovnou strouhou a ke všemu se ještě bývalé pískovny pod obcí staly trvale zatopenými „jezery“, z nichž voda přetéká i po letní bouřce…
Mapa z poloviny 19.stol. Tmavé plochy představují les, klikatící se linie vodní toky. Podíváte-li se na mapu dnešní, pochopíte, k jak drastickým změnám vodních toků v posledních desetiletích došlo.
Prezident se nechal slyšet, že těm, kteří si svůj dům postavili na tomtéž místě, na kterém jej zasáhla povodeň před dvanácti lety, by náhrady za zničený majetek znovu nevyplácel. Odpovědnost za vzniklé škody se tak přesouvá výhradně na ty, které povodeň postihla nejvíce. I já mám problém pochopit, proč je člověk nepoučitelný až tak fatálně, že si naběhne na pomyslné vidle znovu a znovu jen proto, že si svůj život neumí představit jinde, než právě jen v záplavovém území Troubek.
Znovu marně čekám na to, kdy někdo vystoupí s odpovědnou analýzou, která by konečně konstatovala, že za katastrofické povodně posledních let nemůže jen globální změna klimatu či špatný územní plán anebo nedostatečná protipovodňová opatření. Na vině – a to je pravda zcela zjevná a neoddiskutovatelná – je především špatná práce našich vodohospodářů v minulosti… špatná práce našich lesníků…. a špatná práce našich zemědělců. Vodě jsme vzali téměř veškerý její prostor, který pro sebe potřebuje, vzali jsme jí její přirozený režim, zpřetrhali jsme její vazby na krajinu. A za posledních dvacet let se nám nepodařilo chyby minulosti téměř ani pojmenovat, natož napravit. Pokud už se objeví nějaká „zelená“ iniciativa na rekultivaci vodního toku, je zpravidla vystavena zdrcující kritice: stojí to moc peněz a když už se jednou řeka napřímila, proč jí znovu složitě vracet původní břehy…
Přitom by neměl být problém spočítat si, kolik by nás stály důsledné rekultivace a kolik nás stojí povodně. S rekultivací navíc není spojena jen prevence před povodněmi, ale také znamenají ozdravení životního prostředí, zpomalení odtoku vody z krajiny, jsou jednoznačným znovuobohacením země, která rukou špatných hospodářů nebývale zchudla a chudne dál. Přesně v duchu rčení "a po nás potopa"…
Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.