Návrh ministerstva životního prostředí zavést povinně vratné lahve a chystaná povinnost obcí třídit bioodpad znovu nastolily téma hospodaření s odpadem. Je nutno šetřit zdroji natolik, že stát musí kontrolovat dění u popelnic? Je recyklace smysluplná, nebo jde o mrhání zdroji?

Kdyby lidé celkově více ničili, než tvořili, lidstvo by už dávno vymřelo. Ve skutečnosti toho ale vytváříme více než spotřebováváme a nejvzácnějším produktem jsou nové poznatky o tom, jak překonávat materiální problémy. Čím je více lidí na zemi, tím více je nových problémů, ale tím více je také hlav, které tyto problémy řeší.

Víra, že máme šetřit zdroji kvůli jiným – současným nebo budoucím - generacím, je zavádějící. Lidé by měli šetřit a neplýtvat jen potud, pokud je přínos ze šetření vyšší než cena, kterou za šetření platí. Neplýtvat je tedy racionální, je-li pro nás hodnota ušetřeného zdroje vyšší než náklady šetření. Chováme-li se jinak, země z toho prospěch nemá.

Fráze „šetřme papírem, chraňme naše lesy“ je nesmyslná. Lesy se vysazují právě proto, aby se měl z čeho vyrábět papír. Čím bude větší poptávka po papíru, tím bude na světě více lesů, a nikoli méně. Objem dřeva v amerických lesích proto za posledních padesát let roste a celková plocha lesů na světě se nesnižuje.

Lidé se musí smířit s tím, že nelze mít zároveň dvě věci, které se vylučují: sníst koláč a zároveň se na něj se zalíbením dívat. Přání, aby vláda zasahovala ve prospěch úspor buničiny nebo ochrany vysoké lesní zvěře, vyjadřují buď vlastní estetické či náboženské hodnoty, nebo jde o úplné hlouposti.

Julian Simon elegantně vyvrací mýtus, že současná spotřeba je na úkor budoucnosti nebo že více konzumentů dnes znamená méně pro konzumenty v budoucnu. Platí totiž pravý opak: větší nynější spotřeba znamená více zdrojů v budoucnu, protože vyvolá objevy nových způsobů, jak uspokojit poptávku, které nakonec učiní naše zdroje levnější a dostupnější než dnes.

Chtít po nás, abychom dnes přírodní zdroje nespotřebovávali a zachovali je pro budoucí generace, je jako chtít po chudých, aby obdarovávali bohaté. Šetří-li chudá země pro budoucí potomky, vystavuje se nebezpečí, že relativní hodnota zdrojů se v budoucnosti sníží, jak se stalo v 19. století s uhlím.

Některé lidi recyklace baví. To je v pořádku. Neměli by však vycházet z mylného přesvědčení, že recyklace slouží veřejnosti, nebo dokonce planetě. Snažit se dosáhnout pokroku tím, že se lidé budou nutit do recyklace, když by mohli dělat produktivnější věci, znamená společnost ochuzovat. Je to jako chválit lidi za to, že „chrání“ pšeničné pole tím, že nejedí chléb.

Vlády i EU podléhají recyklační módě. Všímají si kácení a smrti, nikoli sázení a růstu. Recyklace může být rozumná, když se člověku, který ji provádí, vyplatí. Jiná věc je, když její význam je čistě symbolický, jak je tomu ve většině západních zemí. Většina obcí recyklaci odpadu dotuje a náklady přenáší do ceny za svezený odpad.

Povinné vracení lahví je dalším nesmyslným nápadem na regulaci odpadu. Posoudit, zda obaly použít nové nebo vykupovat staré, dokáže každá soukromá firma sama. Stát nemá co podnikateli přikazovat, zda má nápoje prodávat ve sklenici, plastu nebo plechovce. To už za chvíli začne lidem nařizovat, co mají jíst, co pít a jak se oblékat.

Z recyklace se stala modla. Třídění odpadu je pro řadu lidí takřka náboženský rituál. Přistupují k němu s posvátnou úctou a vycházejí z morálního pocitu, že konají dobro. Zpochybňovat recyklaci je dnes téměř kacířství. Přesto to má hluboký smysl.

LN, 7.9.2007

Autor je ekonom a politolog, působí v Centru pro ekonomiku a politiku