Zdraví, silní s penězi a kontakty se o sebe vždy dokáží postarat. Ostatní se musejí spolehnout na pomoc ostatních a ochranu ze strany státu. Ale ouha: u jeho současných reprezentantů nacházejí zastání opět zhusta ti vlivní a majetní. Na chvostu zůstávají staří, nemocní, zdravotně postižení, nezaměstnaní… A také životní prostředí.

Příroda – než zkolabuje – vyžaduje zájem moci výkonné i zákonodárné. Místo toho se najdou tací ústavní činitelé jako Václav Klaus, kteří vyzývají k omezení evropských standardů ekologických, sociálních či zdravotních. Nemají ale snad už dnes hlavní slovo v péči o řeky loďaři, o vzduch průmyslové podniky, o lesy těžaři dříví apod.? Nejdou právě jim politici na ruku častěji než ochráncům přírody?

V Poslanecké sněmovně leží dva návrhy samostatného zákona o Národním parku Šumava. Jeden z pera ministerstva životního prostředí, druhý z pera Plzeňského kraje. Oba ale vycházejí spíše ze zájmu a potřeb lidí než lesů a jejich němých obyvatel. Stokrát mohou protestovat akademici, tisíckrát může šéf sousedního parku v Bavorsku lobbovat za území ponechané vlastnímu vývoji - lokální politici a podnikatelé mají jiné představy.

Potom se nelze divit tomu, že Ropáka, cenu udělovanou ekologickými experty i občanskými aktivisty, za rok 2012 získal ministr životního prostředí Tomáš Chalupa (ODS). Nejen za Šumavu, ale i za Temelín či stav péče o území NATURA. Šéfové resortu životního prostředí se v nominacích objevují rok co rok. Éra Josefa Vavrouška, Ivana Dejmala a Bedřicha Moldana byla vystřídána dobou, kdy vědomě dostávají přírodu do spárů politici, kteří by raději dýchali za průmysl, jak se nechal slyšet Chalupův předchůdce Pavel Drobil (ODS).

Za Chalupou skončil druhý ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba (ODS), který se zuby nehty drží návrhu Státní energetické koncepce ČR postaveného na neobnovitelných zdrojích energie a rozvoji jaderné energetiky. Přestože přístavba Temelína by byla enormní zátěží pro daňové poplatníky, navíc v době, kdy patříme k významným exportérům elektrické energie.

Případné povolební změny věští zlepšení jen částečné: sociální demokraté sice chtějí za ministra životního prostředí enviromentalisty respektovaného Vladimíra Špidlu, ale do křesla ministra průmyslu a obchodu by usedl Milan Urban, kterému již byl připomenut toskánský dýchánek s lobbisty a manažery ČEZ.

V boji s přírodou se činí i parlamentní reprezentanti partají, v minulém roce například poslanec Jan Bureš (ODS), jenž si zaplaval proti proudu a navrhl postupné snižování poplatků za znečišťování ovzduší velkými stacionárními zdroji. To už ale není jen problém enviromentální. Když se vlivnému byznysu a rozličným lobbistům zachce pozměnit legislativu, stačí si osedlat jednoho jediného poslance, ať již z pravice, nebo z levice, který formou pozměňovacího návrhu nepozorovaně vsune do příslušného zákona – často prostřednictvím novelizace normy zcela nesouvisející – pasáž, jejíž škody odhalíme až s křížkem po funuse.

Co nezvládnou politici, dorazí státní úředníci. Oni zpravidla zpracovávají podklady pro výstavbu spaloven, kácení parků či budování dálnic. Někde odvede své šlendrián, jinde vstřícnost ke kmotrům či politickým elitám. Na konci pak jsou třeba i prohrané soudní spory s občanskými aktivisty. Dokdy budou daňoví poplatníci sponzorovat nekvalitní politiky a byrokraty? V mnohém by pomohl zákon o státní službě. Pročpak asi nebyl po celé desetiletí uveden v život?

Ze sousedního soudku je tendence úředníků a politiků utajovat informace. "Nedovolíme, aby se ekoteroristé zmocnili čísel z ČEZ," okomentoval snahu o zvýšení pravomocí NKÚ poslanec Marek Benda (ODS). Odměnou mu byla nominace na cenu zelená perla 2012. Tu ale nakonec obdržel Klausův šéf hradního politického odboru Ladislav Jakl, který se rovnou pustil do jedné ze skupin vyznavačů zdravého životního stylu – cyklistů. "Nevěřte cyklomaniakům, že kolo je pokrok, že kolo je čistota a zdraví. Čuchnete k jejich propocenému triku a budete mít jasno, kdo tu zamořuje vzduch. Pachem i hloupými argumenty. Cyklistiku není třeba podporovat, ale naopak zakázat," napsal s jedovatou ironií Jakl.

Česká společnost je háklivější na to, co jí, pije a dýchá než byla v osmdesátých letech. Tak nějak vnímáme, že ke kvalitnímu životu nepatří jen vysoký HDP a nízká DPH. Proč ale potom máme tak malé nároky na ty, jímž svěřujeme správu naší země? Dokonce až tak, že strpíme kozly na místech zahradníků. Příroda se lidským zásahům dost dobře bránit nedokáže. Je mezi těmi slabými. Tam ale příště může skončit kdokoli z nás (stačí, aby přišla nemoc, stáří či zlé časy) – a budeme čekat, že se nás stát zastane. Jak dlouho budeme trpět nadržování silným?

NašiPolitici.cz