EKOLOGIE: Příroda a člověk
Základem všeho je šém zvaný udržení rovnovážného stavu. Jde o přírodní zákon, opět podotýkám. Z teorie plyne, že aby se něco nestatického dalo udržet v rovnovážném stavu, musí existovat možnost výchylek. Snažit se udržet rovnovážný stav a zakázat výchylky je prakticky nemožné - ne proto, že zpětná vazba je nulová co do podnětů a není co regulovat, ale pro energetickou náročnost.
Provazochodec si uměle vytváří výkyvy, které pak dorovnává, a tím hladce překoná lano. Mohl by se snažit přejít bez výkyvů, ale to by se mu principiálně nepovedlo, už pouhá minimalizace výkyvů by ho stála mnohem víc úsilí. Kdyby je přehnal, opět by ho udržení se na laně stálo mnohem víc energie, navíc s rizikem, že přepadne.
Rovnovážný stav systému tedy osciluje kolem nějaké své střední hodnoty a případné větší výchylky se řeší jinými mechanismy. Rostlina se při nedostatku vláhy zbavuje listí, periferních částí. Pokud se vláha neobnoví, zpravidla zahyne, neexistuje-li varianta pro kritický stav.
Příroda na Zemi je systém nesmírně složitý. Genocida flóry či fauny na jenom místě má jen lokální, nevýznamný dopad na celek. Příroda si toho ani nevšimne. I zničení celého kontinentu je detail, byť s možným globálním dopadem v důsledku změn klimatu kvůli změnám v mořských proudech, větrech aj.
Příroda není hospodář dbající na zachování rozmanitosti živočišných druhů. Jejich vymření je jí šumafuk, protože pro zachování rovnovážného stavu to není důležité. Zní to cynicky, ale je to tak. Udržení, zachování a podobně jsou jen a pouze člověčí přístupy, ochranitelské, leč pro samotnou přírodu důležité stejně jako opak. Říká-li se, že plundrování se nám vymstí, platí to i pro přehnané ochranářství - extrém jako extrém.
Dálnice "jizvící" krajinu je stejně přírodní útvar jako ekology akceptovaná železnice. Věru není rozdíl mezi betonovou jizvou a ocelovou jizvou. I obyčejná asfaltka, polní cesta či pěšina je buď stejně závažným zásahem do přírody, nebo stejně nedůležitým. Upřednostňování dřeva před plastem je jen a pouze záležitost estetiky a libůstky.
Podnikat cokoli preventivně, bez znalosti toho, s čím mámě tu čest, je stejně efektivní jako jednání slepého a hluchého provazochodce, který ani neví, jestli stojí na zemi nebo laně a přitom si vybírá ráhno na udržení rovnováhy a rozhoduje se, jak s ním bude máchat.
Přírodě je ukradené, jestli člověk přežije či ne. Je její součástí a cokoli udělá, je přírodním jevem. Proto by se člověk měl starat především o to, aby mu bylo dobře, dělají to tak i zvířata a rostliny. Lev sežere antilopu a kašle na to, že je chráněná. Když jich sežere moc, bude se muset přeorientovat, přestěhovat nebo vymřít. To je přírodní zákon. Když se budeme chovat neomaleně vůči přírodě, budeme se chovat neomaleně vůči sobě a dopadneme jako ti lvi. Tím, že se budeme starat o své blaho, budeme stejně muset chtě nechtě myslet i na zadní kolečka...
Nebetyčnou nafoukaností je oceňování "hodnoty" ohrožených druhů. Člověk vnáší do přírody ekonomicko-sběratelská kritéria a nadutě si osobuje určovat, kolik jakého druhu má být, aby to bylo "správné". Nedosti na tom, bůhví kým "pověření" spasitelé, často s minimálními znalostmi nedosahujícími školních znalostí základní školy, přenášejí pulce a pomáhají jiné havěti přežít. Apriori se takové zákroky považují za dobré, ačkoli jde o stejně neomalené chování, jakým je plundrování,
Jenže k "přírodnímu" chování nepotřebujeme žádné organizace, experty, ideology ani spasitele. Někteří lidé mají holt potřebu se nějak vůči ostatním vymezovat. Dříve se jim říkalo mučedníci, zpravidla trpěli svým způsobem života či názory. Ale nikdo je za to neplatil - byla to řehole, nikoli kšeft či politikum. Dnes se jimi společnost jen hemží, získávají vliv, rozumějí domněle všemu a poučují ostatní za jejich peníze. Straší nás prognózami, jež se operativně mění podle toho, jak se zrovna co děje.
Jsou taky součástí přírody. O nic lepší nebo horší než ostatní. Příroda nehodnotí.
