EKOLOGIE: Pozor na zelené pohádkáře
Některé odmítavé reakce na Klause v novinách však dávají tušit, že zánět, který prezident tak namáhavě hledá uvnitř ODS, tedy sklon znevažovat všechno a každého, kdo přednese výhrady ke klíčovým bodům zelené agendy, se sbírá jinde – v médiích a veřejném prostoru. Je to rozšířený jev i ve světě; u nás ho navíc živí představa, že každý ekoskeptik je v podstatě východňárský ignorant, že na Západě přece všichni vlivní a rozumní lidé už dávno přistoupili na zelený konsensus.
Triky a pověry
V podání Miloše Čermáka (Zelená je dobrá, LN 12. 1.) je zelené hnutí něco jako sněhová koule, která už nabalila i kapitány velkých firem nebo třeba šéfa britských konzervativců Davida Camerona. Ten po Londýně jezdí na kole a na zahrádce za domem si chystá pořídit větrnou turbínu. Prozíraví kapitáni počítačového průmyslu zase zákazníkům nabízejí, aby si k ceně nového počítače připlatili šest dolarů, za které se potom vysázejí stromy.
Dravý zelený proud má ale jednu zásadní slabinu: dominují mu laici v oboru, lidé náchylní podléhat dobovým teoriím.
Víc než věda tady váží pocit. A kdo se ochotně otevře každé poslední módě, zákonitě si koleduje o nějaké to zklamání a názorové zvraty.
Hlavní proud ve vědě dnes razí teorii globálního, člověkem zaviněného oteplování. Ještě před pětadvaceti lety hlavní proud (zčásti titíž učenci) předpovídal malou dobu ledovou.
Protože to dělají všichni uvědomělí lidé, připlatili jste i vy za nový počítač šest dolarů, které půjdou na vysazování stromů. Pak se ve studii profesora ekologie Kena Caldeiry z amerického Stanfordu dočtete, že „váš“ kus lesa s globálním oteplováním pravděpodobně buď vůbec nehne, nebo ho dokonce (na sever od padesáté rovnoběžky, tedy od Prahy nahoru) urychluje. Strom totiž kromě kysličníku absorbuje i sluneční paprsky a pak je svádí do země.
Připlatit si můžete i k letence; návrhy na ekologickou daň z letecké dopravy prosazují politici po celé Evropě. Koho zajímá, že emise z letadel mohou za pouhá dvě procenta celkového množství skleníkových plynů, zatímco 18 procent zaviní vypalování pralesů v rozvojovém světě? O tom, že z automobilového provozu vzejde třikrát míň emisí než ze zemědělské činnosti, cyklista Cameron ještě nemluvil. Jenom nahání metropolitní liberály. Metropolitní liberál vyrábí noviny, televizi, rádio a zalidňuje londýnské bary. Cameron se na tento lidský druh zaměřil hned, jak se stal lídrem Konzervativní strany. Nějak mu přitom nezbyl čas na tisíce stranických aktivistů a statisíce konzervativních voličůvyznavačů malého, ale silného státu, rezervovaného jak vůči Bruselu, tak různým módním vlnám (kjótský protokol, kvóty pro ženy, svatby homosexuálů, měkké drogy).
Podle odhadu komentátora Johna O’Sullivana přišli po rezignaci Margaret Thatcherové konzervativci vinou ideového měknutí postupně o nějakých 12 procent svých voličů, kteří teď při volbách sedí doma nebo hlasují pro okrajové partaje. Vidět to není jenom proto, že srovnatelným tempem poztrácela své tradiční příznivce i labouristická strana v éře „nadideologického“ Tonyho Blaira. Následkem toho roste v Británii armáda nevoličů a voličů periferních stran – v posledních volbách obě velké, do středu namáčknuté strany vůbec poprvé nezískaly dohromady ani polovinu elektorátu.
Pochybovat, pochybovat, pochybovat
Posedlost vkusem metropolitních elit a jejich prchavým přesvědčením, ztráta spojení s voliči, kteří zůstali při zemi – v tom je potenciální nebezpečí zelené respektive sociálněliberální agendy. Nezdá se, že by se zrovna Topolánek chystal jejím hlasatelům vydat klíče od ODS. Ti lidé už ale dominují veřejné rozpravě, která zase vytváří rámec politice.
Pokrokář věří, že se dopracoval konečné fáze poznání. Je přitom stejně omylný jako my pochybovači, v disciplíně tak neustálené jako ekologie navíc odsouzen mnohem častěji sedat na lep.
LN, 15.1.2007
Autor je novinář
