Zeptal jsem se dvaceti svých přátel, z nichž většina má ve svých domácnostech úsporné žárovky, co ví o způsobu jejich recyklace a likvidace. Téměř všichni odpověděli, že se cítí spoluzodpovědní za životní prostředí, odpad třídí, a proto je vyhazují, nebo by je vhodili, do kontejnerů pro skleněný odpad. Jen tři z nich věděli, že to je špatná odpověď, jen tři věděli, že úsporné žárovky patří mezi zcela jinou kategorii, že obsahují rtuť a že se vzhledem k vysokému obsahu toxických látek jedná o velmi nebezpečný odpad, pro který existují speciální sběrny a speciální předpisy o jeho likvidaci.

Fluorescentní žárovky jsou nesporně úspornější než běžné žárovky, ale obsahují rtuť. Podle typu a doby výroby žárovky jí CFL úsporné žárovky obsahují od 1,5 miligramů až po 15 miligramů. Moderní úsporné žárovky pro běžné domácé použití jí průměrně obsahují asi 2,5 miligramů.

Bohužel nelze očekávat, že náhle budou všechny recyklovány předepsaným a bezpečným postupem, většina skončí spolu s domácím odpadem na skládkách.

Rtuť je toxický prvek, který v ekosystému nalézá své vlastní, někdy nepředvídatelné cesty a dokáže nebezpečně znečistit vše, čeho se dotkne. Rtuť obsažená v jedné úsporné žárovce nebo zářivce dokáže podle podle údajů specialistů na fluorescentní svítidla a jejich recyklaci, americké firmy Eco-Products, která rozhodně není nepřítelem úsporných svítidel, znečistit (podle stáří a typu svítidla) 2500 až 21000 litrů vody nad bezpečný limit[1]. Povolený obsah rtuti v povrchových vodách určených k odběru pitné vody u nás a v EU je 0,001 miligramu na litr.

Je neomluvitelné předstírat z ideologických důvodů, že například spotřeba energie je rozhodujícím a nejdůležitějším faktorem pro zlepšení životního prostředí a nebrat při tom do úvahy skutečná rizika a nebezpečné důsledky urychleného plošného nahrazování „nehospodárných“ svítidel, kdy kriteriem je pouze ekonomika. Navíc špatná ekonomika, která nebere v potaz náklady na energetickou náročnost výroby fluorescentních svítidel (bez porovnání obou typů nemá žádnou hodnotu argument o energetické náročnosti výroby daleko jednodušších a levnějších klasických žárovek). Špatná i proto, že nezahrnuje náklady na bezpečnou likvidaci těchto svítidel, ani potenciální ekologické a ekonomické škody, které realizace takovéhoto „politicky korektního“ opatření může způsobit, když svítidla nebudou bezpečně likvidována, což je jak se zdá pravdou právě nyní. Dal si někdo práci porovnat množství fluorescentních svítidel bezpečně recyklovaných například v pražských sběrnách nebezpečného odpadu s množstvím těchto svítidel prodaných a instalovaných v Praze?

V USA jejich EPA (Enviromental Protection Agency) odhaduje, že přes existenci fungujících programů a soukromých i vládních institucí, organizací a společností spolupracujících na problému recyklace je bezpečně recyklováno jen asi 20% vyrobených fluorescentních svítidel. Rtuť obsažená v osmdesáti procentech z nich skončí jako kontaminant v půdě a v amerických řekách a jezerech. Kolik je to u nás?

Nepochybuji o tom, že úsporné žárovky jsou tím, co jejich jméno naznačuje. Nepochybuji o tom, že jejich použití může být bezpečné. Pochybuji ale o tom, že kampaň za plošnou a rychlou náhradu obyčejných žárovek zářivkami, pro kterou neexistuje důsledný a skutečně fungující systém jejich recyklace a která není doprovázena informací o riziku pro životní prostředí a riziku pro uživatele i o odpovědnosti uživatele za jejich bezpečnou likvidaci je správná.

Je nebezpečné, když se jakákoliv otázka, včetně otázky ochrany životního prostředí, zjednoduší na simplistické „NE toto“ a „STOP ono“ a opomíjí nejen názory a úvahy odporující právě převládající „politicky korektní“ teorii, ale někdy i známá a ověřená fakta.

V případě tzv. „globálního oteplování“ jsou nadto odmítány i reálné a existující technologie, jako jaderné elektrárny, které by pro čistotu atmosféry a výrobu čisté energie (což jsou otázky samy o sobě nesporně důležité i bez ohledu na platnost nebo neplatnost tézí o oteplování a jeho lidském zavinění) udělaly tisícinásobně více než dnes a v nejbližších letech dostupné alternativní zdroje a než kampaně vedené metodami založenými na psychickém nátlaku a na vyvolávání davové hysterie.

I naše Zpráva o životním prostředí ČR 2005 říká, že „Pozitivní vývoj lze očekávat zejména v následujících oblastech:

- snížení emisí oxidu uhličitého do ovzduší vlivem aktivních opatření v oblasti úspor energie, podpory využívání obnovitelných zdrojů a jaderné energie.

Evropská komise připravuje novou zprávu o výhledech evropské energetiky, která má vyjít 8. března. V ní, podle listu EUObserver, konstatuje neutěšený stav evropské energetiky a požaduje „jasný evropský rámec pro rozhodování členských států“ o jejich energetické politice, jehož cílem je diversifikovat evropské energetické zdroje. Diversifikace má zajistit bezpečnost dodávky elektrické energie. Zpráva nejen že chce zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie, ale žádá i „transparentní a objektivní debatu o budoucí roli nukleární energie v EU“.

Přesto náš ministr životního prostředí odmítá jakoukoliv variantu energetické politiky, která by zvyšovala podíl jaderné energie v českém energetickém systému. Jeho cílem je naopak tento podíl dlouhodobě snížit.

Jaderná energie, přestože je enviromentálně nejčistší praktickou formou výroby energie, přestože řeší nejen problém CO2, ale i dalších kontaminujících škodlivých a toxických látek, se nesměla ani stát součástí celosvětového boje proti globálnímu oteplení, není „politicky korektní“. Za snížení emisí přechodem k jádru nejsou žádné kredity. Proto země jako Německo opět investuje, za pomoci rakouských investorů, do stavby uhelných elektráren, které kromě módního CO2 chrlí do atmosféry (a posléze do půdy a vodních zdrojů) ve velkém množství i tu mediálně nezajímavou, ale opravdu, prokazatelně a nezpochybytelně nebezpečnou rtuť. Německo si to může dovolit, má dost emisních kreditů, a i kdyby snad ne, může je levně koupit. Jejich cena, od prvního dne, kdy se s kredity začalo obchodovat, strmě klesá. Už klesla z původních (2006) €35.00 za vypuštěnou tunu CO2 pod €1.00 [2].

22. února 2007 byla cena za znečištění ovzduší jednou tunou CO2 pouhých €0.90. Zdá se, že důvěryhodnost Kyota, přes mediální a politickou masáž, klesá. A zdá se, že systém, který

měl sloužit ke snížení emisí a pro čistotu ovzduší, slouží jen ke zvýšení zisku velkého energetického a uhelného průmyslu, a to na účet toho „ochraňovaného“ životního prostředí a ohroženého živočišného druhu, lidí, kteří v něm žijí a platí daně a účty za energii.

Tím rakouským investorem do nové německé uhelné elektrárny je energetická akciová společnost EVN AG, jejímž největším akcionářem (51%), je vláda Dolního Rakouska, ta samá, které tolik leží na srdci náš neekologický Temelín.

Poznámky:
[1] Fluorescent lamp recycling
[2] Point Carbon