Existuje spor ekonomického a ekologického? Mohou regulace ochránit přírodu? Je angažovanost ekologických hnutí v rozhodování samospráv uměřená?

Ekologie a ekologismus

Ačkoliv je to vzhledem k totálnímu zmatení jazyků v českých médiích boj s větrnými mlýny, neodpustím si na úvod stručný poukaz na zásadní rozdíl mezi ekologií a ekologismem. Zatímco ekologie je deskriptivní přírodní věda, ekologismus je normativní ideologie. Ekologové se jen zcela výjimečně stávají ekologisty – tedy aktivisty, kteří ochranu přírody povýšili na militantní světonázor. Odlišnost mezi "value-free" zkoumáním přírodních vztahů a ochranářstvím vyplývá z faktu, že z hlediska ekologie nemá příroda žádnou hodnotu. Spor ekonomického a ekologického, se objevuje teprve na rovině ochrany přírody, resp. ekologismu. Odlišnost obou přístupů můžeme demonstrovat na hypotetickém příkladu, kdy podnikatel koupí pozemek pro stavbu supermarketu. Investiční záměr má však háček: pozemek je poslední známou světovou lokalitou výskytu ohroženého rostlinného druhu Leucosum vernum, česky bledule jarní.

Z hlediska ekologie se mnoho neděje. Bledule jarní prostě vyhyne, stejně jako se to od počátku života na Zemi stalo milionům jiných rostlinných a živočišných druhů. Pro ekologa je tato událost bezhodnotovým, nebo spíš dokonce možná i pozitivním jevem - kdyby totiž k průběžnému vymírání druhů od počátku světa nedocházelo, evoluce by se zastavila. Vymírání uvolňuje prostor, který příroda následně vyplní nově vzniklými druhy. Pokud by tedy nevyhynuli dinosauři, nedostali by evoluční šanci savci, takže by dnes neexistovali ani ekologisté. Neměli bychom se tak s kým přít o to, zda vyhynutí bledule jarní způsobené výstavbou supermarketu je či není zánikem druhu z přirozených příčin.

Na výše uvedeném příkladě chci ukázat, že ekologisty často používaný termín "ekologická krize" je z pohledu ekologa vlastně jen prázdné ideologické klišé. Ekologie sice v minulosti pracovala s představou, podle níž ekosystémy spějí ke stabilitě, která je díky složité síti zpětných vazeb funkcí jejich druhové rozmanitosti (biodiverzity), tato představa však už byla opuštěna. Dnes se zdá, že je to často spíš obráceně – například druhově vysoce rozmanitý ekosystém deštného pralesa mohl vzniknout jen díky dlouhodobě stabilnímu prostředí. Ukázalo se také, že stabilní mohou být i ekosystémy druhově velmi chudé. Navíc z hlediska ekologie vlastně není jasné, proč by měla být statická ekosystémová stabilita žádoucím jevem, hodným ochrany. To samé platí i pro druhovou rozmanitost (biodiverzitu), která je jakousi posvátnou krávou ochránců přírody – jak před časem v časopisu Vesmír upozornil ekolog David Storch, důvody k její ochraně vůbec nejsou ekologické, ale kulturní. Letos na jaře proběhla mezi českými ekology diskuse o tom, zda by už nebylo načase pohřbít i samotný pojem ekosystému, základní ekologické paradigma, na které se podle ekologa Martina Konvičky přes jeho odbornou překonanost neustále odvolávají ochránci přírody i jejich odpůrci.

Náhle už prostě vůbec není jasné, co vlastně máme v přírodě chránit a proč. V dávných geologických katastrofách tzv. Velké pětky často vyhynula většina tehdejších živočišných a rostlinných druhů, aniž by to přírodě jako celku jakkoli uškodilo. Na konci prvohor například během relativně krátké doby vyhynulo až 96 % druhů. Indonéský ostrov Krakatoa, zničený v roce 1883 sopečným výbuchem, dnes kypí životem. Na místě havárie ropného tankeru najdeme za pár desítek let stejně bohatá společenstva jako předtím – uhlíkaté látky jsou totiž pro potravní řetězec cenným substrátem, který nezůstane nevyužit. Nic na tom nemění ani fakt, že z krátkodobého hlediska je havárie tankeru tragédií pro mořské ptáky, tuleně a další vyšší obratlovce.

Ačkoli tyto příklady možná působí cynicky, z pohledu ekologa zkrátka přírodu nelze poškodit ani zničit. Lze ji jen pozměnit. Ekologisté totiž zcela opomíjejí časový rozměr. Považují ji přírodu za jednou provždy daný, neměnný artefakt, který bychom mohli pro názornost přirovnat třeba k Da Vinciho obrazu Mony Lisy. Případná snaha dnešního avantgardního umělce přimalovat Moně Lise fousy by byla považována za zločin stejně, jako snaha postavit v centru chráněné krajinné oblasti sjezdovku. Jenže příroda se od obrazu zásadně liší – není artefaktem, ale dějem. Její podstatou je dynamický vývoj, neustálá změna. Příroda má k dispozici evoluci a sekundární sukcesi, což jsou procesy natolik silné, že jakýkoli lidský zásah ve zdraví přežije.

Spor o životní prostředí

Vůbec nejzákladnější otázka sporu o životní prostředí proto zní: Jsou člověkem způsobované změny přirozené? Liší se nějak od změn, které v přírodě probíhají odedávna a které jsou často velmi dramatické? Chová se lidstvo k přírodě hůř, než třeba první fotosyntetizující organismy, jež kdysi začaly produkovat kyslík, kterým otrávily většinu předchozího pozemského života, založeného na anaerobních energetických procesech? Je to velmi provokativní otázka. Jak například upozornil v časopise Vesmír Martin Konvička, pokud člověka do ekosystému zahrneme, stane se náhle intenzívně zemědělsky obdělávaná krajina nejstabilnějším klimaxem. Z hlediska ekologistů, volajících po ochraně stability, by pak šlo o velmi cenný ekosystém, hodný ochrany. K jeho udržení by bylo ovšem třeba chránit především traktory, kombajny, práškovací letadla a další antropogenní činitele, které zemědělskou krajinu vytvářejí a udržují.

Vraťme se k příkladu hypotetické poslední světové lokality ohrožené bledule jarní. Z pohledu ochránce životního prostředí, laického ekologického aktivisty a (pro některé posluchače možná paradoxně) i z hlediska mého by bylo její zničení výstavbou supermarketu neodpustitelným barbarstvím. Bledule je krásná květina, je symbolem jara a bylo by nemravné nechat ji vyhynout jen kvůli tomu, abychom to měli ráno blíž pro rohlíky. Pokud přiznáme, že hodnoty, které bleduli přisuzujeme, jsou jen naší lidskou projekcí, otevírá se prostor pro veřejnou diskusi, zda jsou tyto hodnoty cennější než nový supermarket. Ochrana přírody tedy sice s ekologií nemá nic společného, ale může být legitimována esteticky, eticky či filozoficky. Ve skutečnosti není ničím jiným než politickým vyjednáváním, v němž jde o otázku změny nebo naopak zachování statu quo, na který jsme zvyklí a který máme rádi. Toto vyjednávání ovšem nesmí být predestinováno žádnou vyšší pravdou typu "vznešené Matky přírody" a musí probíhat podle demokratických pravidel. Jestliže v něm budou obránci bledulí přehlasováni zastánci supermarketu, měli by to respektovat a přestat stavbu zdržovat – jinak se totiž změní v totalitně uvažující elitáře, připomínající vedoucí úlohu KSČ před rokem 1989.

Domnívám se, že na takto myšlenkově projasněné rovině se konzervativní myšlení paradoxně může docela dobře shodnout s ideologií ekologismu. I konzervativec by budoucím generacím jistě rád dopřál pohled na sibiřského tygra, čínskou pandu či plejtváka myšoka. Spor vzniká jen o metody, jak je ochránit. Ekologisté mají jasno: podnikateli prostě jen stačí úředně zakázat volné nakládání s ohroženou lokalitou, která je jeho majetkem. Na konferenci spolku Selský rozum na jaře 1999 v této souvislosti použil nejmenovaný český zemědělec přiléhavý termín "drábství zeleného eráru". Nešlo by ale bledule zachránit i jinak než radikálním omezením vlastnických práv?

O jakousi střední cestu mezi zcela liberální společností, která stavbu supermarketu ponechává zcela na libovůli podnikatele, a ultraochranářskou společností, která ji prostě zakáže, se snaží americké hnutí Wise use, jehož název by se dal přeložit jako "rozumné užívání". Od své ustavující konference v nevadském Renu v roce 1988 vystupuje hnutí Wise use jako důsledný oponent ekologismu. Ve vztahu k životnímu prostředí propaguje svobodné podnikání, ekonomický růst, technologický rozvoj a tržní řešení všude tam, kde je to možné. Čelný představitel Wise use Ron Arnold vysvětluje, že naše zásahy do přírody a její pozměňování jsou neoddělitelnou cenou za lidskou existenci. "Příroda může být spolehlivě ochráněna rozumným řízením ekonomických aktivit," říká Ron Arnold. Ekologisté se hnutí Wise use coby "soupeřící paradigma" usilovně snaží zdiskreditovat. Obviňují jej z finančního propojení s velkými firmami, spojují jej s násilím, vydávají jej za spiklence pravicových extrémistů. Ve skutečnosti však jde o zdola vzniklé neziskové seskupení "grassrootových" aktivistů – drobných vlastníků půdy a lesů, farmářů, rybářů, prospektorů, turistů a dalších lidí, jejichž pracovní místa a životní styl jsou ohroženy zelenými snahami o peskování a sekýrování všeho a všech.

Co je "rozumné užívání"?

Co si pod konceptem "rozumné užívání", resp. "rozumné řízení ekonomických aktivit" představit? Při hledání odpovědi se nevyhneme dvěma podotázkám.

Podotázka první: je v globálním měřítku s ohledem na životní prostředí vůbec třeba ekonomiku regulovat? Neochrání přírodu samotný neřízený trh? Hnutí Wise use dokazuje, že tomu nevěří ani největší američtí oponenti ekologismu. I když, jak už víme, je ekologická krize vnitřně rozporný termín, jistá míra regulace bude zřejmě nezbytná z morálních a filozofických důvodů. Neměli bychom ale životní prostředí chránit i z čistě sobeckých důvodů? Jinak řečeno: nezhoršujeme si své vlastní životní prostředí natolik, že časem může být ohroženo přežití člověka jako biologického druhu bez ohledu na to, že z hlediska přírody se vlastně nic nestane? Dánský profesor statistiky Bjorn Lomborg v bestselleru The Skeptical Environmentalist celkem přesvědčivě ukázal, že nic takového zřejmě lidstvu nehrozí. Vzal přesně ta data, ze kterých ekologisté věští nadcházející Apokalypsu, a přepočítal je. Zjistil, že v naprosté většině parametrů stav světa buď zůstává stejný, nebo se dokonce zlepšuje. Ekologická krize je podle něj prostě jen o chybou ve výpočtech, respektive špatnou interpretací dat.

Kniha vzbudila kniha vášnivou polemiku nejen mezi laickými ekologisty, ale i ve vědecké obci. "Právě rozčilenost jeho odpůrců nejlépe prokazuje, že Lomborg zasáhl zelené politické dogma na jeho nejcitlivějším místě," poznamenal jeden z čtenářů časopisu Nature. Kritici sice upozornili na několik menších nepřesností, základní sdělení Lomborgovy knihy však vyvrátit nedokázali. Už samotný spor o Lomborga dobře demonstruje politizaci současné debaty o životním prostředí. Například časopis Scientific American věnoval snaze o její vyvrácení jedenáct stran, aniž by autorovi umožnil na zničující kritiku reagovat. Redakce dokonce Lomborga pod hrozbou sankcí pro údajné porušení autorských práv donutila stáhnout obhajobu z jeho vlastních internetových stránek. Lomborgovi zastánci z řad vědecké obce poukazovali na účelový výběr recenzentů (většinou šlo o lidi spojené se zeleným hnutím) a na fakt, že kritici při snaze knihu za každou cenu "odstřelit" ignorovali poslední vědecké poznatky.

Proti Lomborgově odkazy na fascinující množství odborných studií podloženému optimistickému závěru stojí pesimistický zelený obraz lidstva jako zhoubné "rakoviny planety", který nápadně připomíná chiliastické nálady, jimiž byla na konci prvního tisíciletí zachvácena křesťanská civilizace. Lomborg proto ekologisty přiléhavě nazývá "doomsdayers" (česky hlasatelé Soudného dne), jejich ideologii pak označuje termínem "litanie". Pseudoproblém ekologické krize chtějí různé frakce v rámci ekologismu řešit různými způsoby. Jmenujme jen některé z nich. Zatímco relativně umírnění přívrženci ideologie trvale udržitelného rozvoje volají jen po dílčích úpravách ekonomiky, utopičtí ekosocialisté požadují radikální změnu politického uspořádání od kapitalismu směrem ke kolektivnímu vlastnictví, které by mělo podle některých hlasů vyústit až k zavedení polpotovských zemědělských komun, v nichž by znovu zavládly "přirozené vztahy". Tzv. hlubinní ekologisté sní o eliminaci průmyslové civilizace, případně i lidstva jako celku. Například podle představ norského filozofa Arne Naesse je s ohledem na přírodu třeba snížit světovou populaci na pouhých 100 milionů jedinců, což se v praxi snaží prosadit americké Hnutí pro dobrovolné vyhynutí lidstva. Šlo by to přejít úsměvem, kdyby někteří ekologisté nediskutovali o redukci lidské populace za použití biologických zbraní.

Kdo by měl o regulacích rozhodovat?

Druhá podotázka při hledání rozumného řízení ekonomických aktivit zní: kdo by měl o regulacích rozhodovat? Odpověď na ni je pro demokraticky smýšlejícího člověka tématem bezesných nocí. Na jedné straně by totiž v odborných otázkách (mezi něž problematika životního prostředí bezpochyby patří) měli mít konečné slovo odborníci. Na druhé straně ale nelze z rozhodování vyloučit laiky jen proto, že jde o masu snadno zmanipulovatelnou pseudonáboženskými proroctvími o blížícím se konci světa.

Ekologické hnutí si podobné otázky neklade – na regulátora prostě pasovalo samo sebe. Dnes připomínkuje zákony, lobbuje na celostátní i lokální úrovni, angažuje se v rozhodování samospráv. Životní prostředí se tak stalo výbušným politickým tématem, o něž se vedou stejně vášnivé hádky, jako kdysi o všeobecné hlasovací právo či osmihodinovou pracovní dobu. V době svého vzniku na přelomu 60. a 70. let přitom ekologické hnutí nemělo žádné politické ambice a soustředilo se jen na věcné řešení problémů. Co se to vlastně stalo?

Spoluzakladatel a dlouholetý ředitel Greenpeace Patrick Moore vysvětluje, že k radikální politizaci zelených došlo na konci studené války, kdy se jejich snaha o ochranu životního prostředí změnila ve snahu o zničení kapitalismu. Patrick Moore od ekologismu později "dezertoval" na druhou stranu barikády. Vzhledem k tomu, že sám je držitelem vědecké hodnosti Ph.D. v ekologii, jsou jeho internetové stránky www.greenspirit.com cenným kritickým pohledem na bývalé ideové souputníky. V lednu 2000 Moore v rozhovoru pro časopis New scientist řekl, že ekologické hnutí nejprve v polovině 80. let opustilo vědu a logiku, po roce 1989 pak bylo "uneseno" politickými aktivisty: "V počátcích Greenpeace jsme se necharakterizovali jako levé křídlo. K tomu došlo až po pádu Berlínské zdi, kdy se k nám připojila velká skupina levičáků, kteří náhle v různých mírových, ženských a odborových hnutích už neměli budoucnost. Kdykoli jsem tehdy vstoupil do kanceláře Greenpeace v Torontu, seděla tam spousta lidí v maskáčích a v červených baretech."

Ředitel smutně proslulé americké ekoteroristické skupiny Rainforest action network Michael Roselle byl v lednu 1995 v rozhovoru pro časopis Earth first journal ještě explicitnější. "To, co chceme, není nic méně než revoluce," řekl. Konverzi ekologistů s marxistickou Novou levicí ostatně dokazují i hesla a transparenty antiglobalizačních bojůvek.

S odkazem na postmarxistickou "frankfurtskou školu" ekologisté kapitalistické ekonomice často vyčítají, že redukuje člověka na spotřebitele, jehož s pomocí reklamy a médií nutí neustále dokola uspokojovat reálně neexistující potřeby, což prý vede k drancování přírodních zdrojů. Oni sami přitom provozující velmi podobný byznys, založený na marketingu neexistujících nebezpečí – Umberto Eco v této souvislosti výstižně mluví o "prodavačích Apokalypsy". Kromě nejrůznějších příspěvků a grantů lze ale tematizací strachu získat i přízeň voličů a vstoupit do politiky. Pokud tak ekologisté činí pod hlavičkami nejrůznějších evropských stran Zelených, definovaných jako standardní politické subjekty, je vše v pořádku – jistá míra demagogie přece k politice neoddělitelně patří.

Věda vs. ideologie

Mnohem častěji se však ekologisté vydávají za jakýsi "čistý" občanský protiklad apriorně "špinavé" politiky. Snaží se vzbudit dojem, že jen a pouze oni jsou reprezentantem občanské. Tvrdí, že "mafiánský kapitalismus", založený na "partokracii" volených politiků je třeba nahradit přímým rozhodováním občanů. Proč většinou nevstupují do politiky? Jedním z důvodů je, že politický program založený na radikální recesi životního stylu směrem k zemědělským komunám by nejspíš mnoho voličů nepodpořilo. Dalším důvodem může být fakt, že "občanská aktivita" umožňuje obejít standardní demokratické mechanismy politického vyjednávání. Za ad hoc vytvářené skupiny "občanů" se navíc lze kdykoli schovat a vyhnout se tak osobní odpovědnosti a riskování ohrožení pověsti. Tento postup použili ekologisté třeba při blokádě Temelína v létě 1997. Akci, na které došlo k ničení cizího majetku sice pořádali aktivisté Hnutí Duha, tato skupina se od ní však formálně distancovala s tím, že jde o projev "občanské společnosti".

Ekologisté tak sice splňují všechny znaky politické ideologie (a využívají všechny výhody, které jim ze vstupu do politiky plynou), ale převzetí politických závazků a odpovědnosti se brání. Legitimita politiků je zřejmá – jako své zástupce jsme si je vybrali v demokratických volbách. Média pečlivě hlídají každý jejich krok a kladou jim nepříjemné otázky počínaje plněním předvolebních slibů přes potenciální korupci a zákulisní vazby na průmysl až třeba po alkohol za volantem, milenky či nemanželské děti.

Legitimita nejrůznějších zelených "občanských" hnutí je naproti tomu nanejvýš sporná. Nikdo je nezvolil, nikdo je nehlídá, na jejich skutečné politické a ekonomické cíle se nikdo neptá. Ekologická hnutí bezpochyby patří do veřejného prostoru stejně jako jakékoliv jiné občanské iniciativy. Jde jen o to, abychom je poměřovali stejným metrem jako politiky, pečlivě sledovali všechny jejich aktivity, konfrontovali jejich slova s činy a neumožňovali jim lovit v kalných vodách mimo veřejnou kontrolu a odpovědnost.

Převzato z newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku CEP se souhlasem redakce

Autor je redaktor měsíčníku Maxim