1.

Mnozí lidé bohužel neumějí číst.

Ne tedy, že by to přímo neuměli, nicméně hltají články natolik povrchně, až je interpretují zcela špatně. To teď rozeberu na poslední krátké zprávě OSN o tání ledovců.

„Ledovce tají rekordním tempem,“ začíná ta zpráva převzatá ČTK, což je titulek. Pozor, jenom nadpis, ale celá masa čtenářů už nepokračuje. Nemá čas a spokojí se právě jen s touto větou. Uvěří? Většinou. Je už lidskou vlastností, že uvěříme všemu, a ten, kdo neuvěří, si aspoň po selsku pomyslí: Na každým šprochu, je pravdy trochu.

Ale my se nespokojme s titulkem a shlédněme níž. Následuje obrázek bílých „skalisek“ někde na oceánu, pod kterým čteme: Obrovské ledovce v Grónsku se pozvolna rozpouštějí.

Pozor, teď i další várka čtenářů odchází, protože ty dvě věty jim už stačily. A nezajímá je, že slovo obrovský nebylo specifikováno. A může jít o pár metrů. A nezajímá je ani to, zda se náhodou ony ledovce nerozpouštějí každé jaro.

2.

Mnohé to naštěstí zajímalo, a tak pokračovali: „Ledovce ve světě se zmenšují rekordní rychlostí a mnoha z nich hrozí, že během několika desetiletí zcela zmizí.“

„Mnoha z nich“? Kolika tedy? O kolik, prosím, milimetrů stoupne pak hladina světového oceánu? Aha, nepůjde ani o milimetry. Čtu radši dál: to, co zveřejnili v onom švýcarském Curychu…: „Zpráva zahrnuje údaje o stavu téměř třiceti ledovců z celého světa…“

A ták! Téměř třiceti. Hm, a nemělo tam být náhodou JENOM třiceti? Ale dobrá, i třicet ledovců může sloužit jako hezký vzorek. Jenže, drbu se na hlavě, jak tu třicítku vybrali? Hodili si eurem? Korunou? Dolarem? Vylosovali je v loterii? Anebo rovnou využily ledovce „nejvíc na kraji“?

Sotva asi zkoumali ty okolo pólů, že jo, dochází mi, ale uznávám: Ještě mám pořád málo informací, abych mohl cokoli zodpovědně usuzovat (to by uznal i Sherlock Holmes), a tak čtu dál, možná ale na rozdíl od většinového, upracovanějšího čtenáře:

„Jejich tloušťka se za rok zmenšila oproti předchozímu měření v průměru o jeden a půl metru.“ Á… Mlčím. I když… I když samozřejmě netuším, kdy se odehrálo to předchozí měření. Takže dál:

„Nejnovější čísla jsou součástí zřejmého zrychlujícího se trendu, který se v dohledné době pravděpodobně nezmění,“ oznamuje mi odborník a dovídám se zpětně, že mezi roky 1980 až 2000 se nám ledovce ztenčovaly jenom o třicet centimetrů ročně, zatímco od roku 2000 už o půl metru ročně. To je dvacet čísel rozdíl, že. Inu, to už něco znamená a navíc, roku 2006 to bylo najednou o metr a půl. Hu!

Načež zpráva, která jistě nemá pranic společného s propagandou, končí podotknutím, že ohrožená je „především Indie, kde jsou ledovce hlavním zdrojem vody pro místní řeky“. A tečka. Ach tak. To tedy jde o himálajské ledovce - a chci přestat číst, jenže neodolám a ještě se bohužel podívám do komentářů. Necháme se překvapit?

Ano i ne. Pominu teď četné výsměchy Václavu Klausovi zvanému mezi lidem Všeználek, ale i tak se trochu podivím. Většina čtenářů tuhle nic podstatného neříkající a nic nedokazující zprávičku asi přečetla lépe než já a bere ji velice, ale velice vážně.

Až jaksi „za svou“. Za téma. A z nějakého důvodu si tání všichni umějí báječně představit a skoro všichni v něj taky věří a chápou, že to musí mít dalekosáhlé důsledky, i když se pochopitelně přesně neví jaké. Ale příroda je příroda a ona se nám postavila. Snad se postavila i vlivem tepla námi vytvořeného, ale my jsme lidé a páni tvorstva, takže co? Smeteme to. A postavme se i tání tváří v tvář. Do toho! A udělejte si radost. A již se takový bojovník rozhlíží, co by on sám nasadil proti onomu zrůdnému tání, ale…

Usedá zpátky k počítači. Konečně se mu vrací klid. Ne, sám jednat nemohu, na to nejsem expert. Na to jsou jiní. V OSN. V Curychu. Tak co. Až si řeknou, my je i podpoříme. Ano, ano, to je jediná zbývající možnost. Jaká že?

Těšit se na ekologickou daň a schvalovat už předem všechna předchozí omezení. Ale hlavně věřit - a věřit - a věřit…