Řediteli šumavského národního parku Aloisi Pavlíčkovi strhnou prémie za to, že do okolí Březníku vpustil trénovat lyžařku Kateřinu Neumannovou, která se tam pak vydala po jedné lyžařům nepřístupné „zážitkové“ cestě.

Ekologická hnutí začala po té zprávě ihned mlátit do mediálních kastrolů a křičet, že došlo k velké škodě, neboť lyžařka při průjezdu místními zasněženými asfaltkami dozajista vyplašila tetřeva. Připojil se i jindy umírněný Ivan Brezina a zadychtil po skalpu ředitele Pavlíčka.

Neumím posoudit, zda je Pavlíčko ředitelem dobrým, či špatným, vím jen, že v reakci na celou kauzu zmínil jedno ožehavé téma: „Důležité… je, že se tím otevře i diskuse o přístupnosti jednotlivých stezek a tras v pásmu národního parku.“

Taková diskuse by mohla vskutku být zajímavá. Po roce 1989, kdy s železnou oponou padlo i několikakilometrové hraniční pásmo, se na Šumavě pod tlakem ekologů prosadila varianta, aby větší část původního pásma zůstala z důvodu ochrany přírody veřejnosti nepřístupná.

Předloni jsem koncem léta vyrazil pěšky po „zážitkové“ cestě pod Březníkem, nejspíš přesně té, na níž se svými lyžemi hřešila Neumannová: trasa ležící na dotyku se zakázanou první zónou je zážitková v tom smyslu, že prochází lesy zničenými kůrovcem, a zážitkem návštěvníka je tak čirá hrůza: pohled na těsné šiky k nebi trčících seschlých pahýlů. Přestože bylo hezky, tetřeva vidět ani slyšet nebylo, ba ani vrabce či kosa, vůbec nic, zkrátka mrtvá pustina.

Na opačné straně hranice zákazy chybí a vládne tam život. Není náhodou zarputilé trvání na uzavření „prvních“ šumavských zón motivováno také tím, aby se lidé nemohli na vlastní oči přesvědčit, jak krajina chráněná před jejich ťapkáním po asfaltu (z dob ostrahy hranic je území protkáno asfaltkami) dnes vlastně vypadá? Jen s krajními obtížemi lze uvěřit tomu, že být tak ťapkání povoleno, byla by na tom tamní příroda hůř.

www.danes.cz