Nový ředitel šumavského parku A. Pavlíčko nastupoval na počátku roku 2004 do své funkce s tím, že vymění původní dřevařskou koncepci parku za koncepci ochranářskou a Šumava tak konečně nastoupí zaslouženou cestu k nefalšovanému národnímu parku. Pavlíčko měl k dispozici nejen letité zkušenosti ze sousedního Bavorského parku, ale i četná doporučení prestižních ochranářských organizací včetně Světového svazu ochranu přírody. Měl politickou podporu ministerstva životního prostředí a pravomoc vytvořit si fundovaný tým lidí, který bude pod jeho vedením systematicky pracovat na uskutečňování vytyčených cílů.

Po dvou letech nového vedení šumavského parku však docházím k šokujícímu zjištění, že situace v mnohém připomíná staré časy a v celé řadě případů je dokonce ještě horší než dříve. V lesním terénu dál neomaleně řádí těžká těžební technika a nákladní soupravy dál odvážejí kvanta dřeva neznámo kam. Na Správě parku panují chaotické poměry, z nichž obratně těží nejen dřevařské firmy, ale i komerční společnosti zaměřené na konzumní turistiku. Mezi zaměstnanci Správy je spousta těch, kteří se aktivně podíleli na dřevařsky orientované koncepci bývalého ředitele parku I. Žlábka. Nechybějí zde ani úředníci, kteří svými podpisy ztvrzovali kácení v prvních zónách a spolu s některými strážci přispívali k potírání veřejné kontroly hospodaření v parku. Tento systém přetrvává dodnes, zejména pokud jde o kontrolu těžby a odvozu dřeva. Turistům se i nadále zakazuje vstupovat do oblastí, kam mají neomezený přístup těžaři a lovci zvěře.

Slibované omezení lesního provozu se nekoná, v plánu jsou naopak výstavby nových hájenek za miliónové částky ze státní pokladny. Sliby nového ředitele, že nechá prošetřit pochybné hospodaření se dřevem a vyvodí z toho patřičné důsledky, se rovněž rozplynuly do ztracena. Horentní sumy státních peněz spolyká nejen klasická lesařina, ale i přebujelá myslivost, zejména výstavba a údržba přezimovacích obor pro lesní zvěř, která je násilím držena v nepřirozených podmínkách. Na zvěř jsou navíc pořádány organizované štvanice s účastí prominentních hostů, zatímco rys, přirozený regulátor zvěře, je považován za nežádoucího konkurenta. Strádání a stresů nejsou ušetřeni ani přísně chránění tetřevi a tetřívci v klidových územích, kde Správa parku udržuje přísný zákaz vstupu pro turisty, zatímco běsnící hordy nimrodů a divoká střelba jsou zde samozřejmostí. Po celé Šumavě, včetně nejcennějších území navržených do první zóny, nadále probíhají rozsáhlé těžby dřeva podle lesních hospodářských plánů schválených za bývalého dřevařského vedení parku. Také kůrovec nadále slouží jako záminka pro trvale udržitelnou těžbu. Nová zážitková stezka pod Březníkem sice ukazuje návštěvníkům, jak pod uschlými stromy po kůrovcové kalamitě úspěšně roste nový a zdravější les, v sousedních oblastech pečlivě skrývaných před zraky turistů však probíhá rychlé dotěžování lukrativních smrčin kolem unikátních slatin a rašelinišť. Těžbou bažinatých lesů a vytvářením vyprahlých holin je znemožňována přirozená i umělá revitalizace slatí, jež byly v minulosti neuváženě odvodněny.

Z nynější zoufale neutěšené situace na Šumavě jednoznačně vyplývá, že současný ředitel A. Pavlíčko pokračuje v šlépějích předchozího vedení, i když na první pohled je to méně nápadné než u jeho předchůdce I. Žlábka. V médiích a před ochranářskými organizacemi totiž vystupuje jako ochránce a zastánce šumavské přírody, ve skutečnosti však naplno toleruje její vydírání dřevařskými firmami a nimrody. Je proto nasnadě odvolat jej z funkce ředitele a nahradit jej zkušeným ochranářem s manažerskými schopnostmi, který nebude o ochraně přírody na Šumavě jen mluvit, ale také ji bude aktivně a systematicky realizovat.