K napsání následujícího postu mě podnítila diskuse se Zdeňkem Kühnem. Psal jsem paper o RIA a na konzultaci přišla řeč na Sternovu zprávu. Můj učitel vyjádřil údiv nad mými pochybnostmi ohledně věrohodnosti jejích závěrů. Parafrázuji: Experti přeci zprávu vítají, Stern je uznávaná kapacita a já jako právník nemám jinou možnost, než věřit těm, co tomu rozumí. Musel jsem pokrčit rameny a uznat, že jiné uvažování vlastně ani není možné, jinak bychom od rána do noci museli ověřovat všechno, co je nám servírováno. Média Sternovu zprávu oslavovala, její závěry podpořily regulatorní úsilí vládních agentur prakticky v celém vyspělém světě, stala se podkladem pro legislativní návrhy.

Máme co dočinění s problematikou globálního oteplování, takže vyhlašování vítězství na jedné či druhé straně (skeptici vs. optimisté) je prostě podezřelé. Zvláště když Stern vycházel ze stejných dat jako většina předchozích studií, ale výsledky byly na hony vzdálené. Jak tedy ekonomové reagovali na závěry Sternovy zprávy?

Klíčový závěr Sternova týmu reprezentuje následující pasáž: "Using the results from formal economic models, the Review estimates that if we don't act, the overall costs and risks of climate change will be equivalent to losing at least 5% of global GDP each year, now and forever. If a wider range of risks and impacts is taken into account, the estimates of damage could rise to 20% of GDP or more. In contrast, the costs of action - reducing greenhouse gas emissions to avoid the worst impacts of climate change - can be limited to around 1% of global GDP each year."

Přeloženo do běžné řeči, na nic nečekejme, začněme něco dělat hned, než bude pozdě. Když utratíme peníze hned, jednou nám naše děti poděkují. Ekonomové zbystřili, protože jakmile se zabýváme nějakou hodnotou v budoucnosti, ke slovu musí přijít diskontování. Budoucnost nemá stejnou hodnotu jako přítomnost, existuje cosi jako časová preference, a tak je třeba ji při výpočtech zohlednit. Když je diskontní sazba relativně nízká, odhad budoucích nákladů v budoucnu je relativně vyšší a vice versa.

Podle Nordhause Stern používá sazbu 0,1%. Partha Dasgupta souhlasí s Nordhausem a dodává, že kdyby mu podobnou analýzu přinesl student jako diplomku, vyhodí ho. Mendelsohn přichází s alternativním číslem. Podle něj Stern použil sazbu 1, 4%. Takhle vypadá konsensus?

Bill Nordhaus v další práci spočítal, že aby byly všechny předpoklady práce vzájemně v souladu, měl Stern použít sazbu 2, 7%. Nick Schneider provedl analýzu citlivosti a jeho závěry jsou pro katastrofičnost zprávy zničující:

„Když zaměníme Sternovu 0,1% sazbu za sazbu 1%, výsledkem je pokles odahadovaných nákladů o 60%. Při sazbě 2% odhady klesají o dalších 20% a sazba 3% odhady snižuje o dalších 15 procentních bodů."

Nevím. Modely jsou to natolik sofistikované, že sám neumím posoudit, kdo má pravdu. A stejně jako Zdeněk Kühn právě proto věřil Sternovi, já mu díky četbě odkazovaných prací zas tak úplně nevěřím. Práce zmíněných ekonomů přinejmenším ukazují, že svět není černobílý, že je tu problém, který je třeba řešit na akademické úrovni. Proto považuji za skandální, když vlády používají zpochybňované dokumenty k ospravedlnění svých regulačních záměrů.

Začalo to v Británii s návrhem Climate Change Bill, jehož cílem bylo snížit emise oxidu uhličitého o 60% do roku 2050. Byla zde řádně provedena RIA, přičemž ekonomická argumentace o výhodnosti návrhu se opírala o Sternovu zprávu (37 citací), včetně zpochybňovaných čísel.

V ČR se objevil podobný návrh, tedy snížit emise o 50% do roku 2050. Všem doporučuji přečíst zejména „sofistikované" zhodnocení finančních a hospodářských dopadů návrhu na sedmi řádcích - pro výuku tvorby práva odstrašující příklad. Se Sternovou zprávou řada akademiků nesouhlasí, tak jak může mít takový vliv?

Příčin může být víc, lze jen spekulovat, proto je třeba brát můj náhled s rezervou. Může to být záměr nebo prostá ignorance. Za poučné považuji poznatky Kurana a Sunsteina o „availability cascades". Taková kaskáda je „mechanismem, jehož prostřednictvím lidmi projevené představy vyvolají řetězec individuálních reakcí, které tyto představy učiní více a více přesvědčivými, protože roste jejich dostupnost ve veřejném diskursu" (str. 685). Lidé s neúplnými informacemi o konkrétní otázce zakládají své vlastní představy na představách jiných lidí - vždyť to říká každý, tak na tom něco bude (informační kaskáda). S rostoucí dostupností jednoho názoru se zvyšují náklady nesouhlasu - kdo nesouhlasí, je extremista (reputační kaskáda). Oba druhy kaskád nejsou vzájemně exkluzivní a často se posilují.

Kaskády spouští zvláštní druh „podnikatelů" (availability entrepreneurs), kteří chápou jejich dynamiku a snaží se jich využít k prosazení své vlastní agendy, ať už jde o byrokraty, nevládní organizace, média nebo byznys. Proč by Sternův tým nemohl být takovým podnikatelem? Vyvolal jisté představy, které mají k nezpochybnitelným faktům daleko, a prosadil je do legislativy své země. V jiných zemích pak už jen přebrali tuto legislativu s odůvodněním, že je vhodné následovat britského vzoru a že Stern má jistě pravdu. Učebnicový mix reputační a informační kaskády.

Příběh Sternovy zprávy je poučný ve dvou směrech. Za prvé, posiluje pochybnosti o objektivitě RIA - v Británii, kde s ní mají dlouholeté zkušenosti, s klidem založili legislativní návrh na něčem, co podle mnoha akademiků se seriózní vědou nemá nic společného. Za druhé, ukazuje na to, jak ošidné je spoléhání se na moudrost expertů, obzvláště pokud přejímáme jejich závěry v jiných oborech lidské činnosti. Zde je pochopitelné, že odborníci přejímají mainstreamový pohled. Jestliže je ale taková „mainstreamovost" výsledkem kaskád, nemusí jít o smysluplnou volbu.

Law&Economics Blog