Jde o to, aby si nezvykli na snadnou kořist u stád

Psát o vlcích u nás už patří k běžnému provozu médií. Překvapí ale rychlost té změny. Ještě o generaci nazpět bylo spatřit vlka senzací. Jejich snímky z fotopastí zdobily přední strany novin. Teď už je vnímáme jako kulisu života se vším, co k ní patří. Přítomnost vlků hraje na strunu romantiky (nadšení), péče o přírodu (regulace přemnožených druhů) i obav zemědělců (škody na stádech). Proto se chystá státní program péče o vlka.

Skončily časy, kdy se zvířata dělila na škodlivá a užitečná. Teď se dělí na více či méně konfliktní, což je návrat do přirozenějších poměrů. Nezvyk je v tom, že pět generací lidí žilo v zemi bez vlků. Tolik času uplynulo mezi zastřelením těch posledních (1874 na Šumavě, 1914 v Beskydech) a jejich návratem. Vlka jako přímou hrozbu připomínají už jen filmové scény, třeba ta z Vláčilovy Markety Lazarové, kde vlkům uniká loupeživý zeman Kozlík (Josef Kemr). Naproti tomu romantika městských liberálů velí vlky vítat coby ryzí obohacení.

I tím se řadíme mezi rozvinuté země. Před lety americký lovec v Africe zastřelil lva lukem a byl za to doma mediálně lynčován. Na to v New York Times reagoval doktorand molekulární biologie ze Zimbabwe: kritizoval americký sklon romantizovat divoce žijící zvířata. Přijdete-li do Environmentálního centra v Železné Rudě, spatříte nápis: „Příroda pozvala jednoho ze svých předních projektantů zpět na Šumavu. Bobr pozvání přijal.“ I z toho čiší idealismus i romantika. Lze k tomu namítnout, že v zemích jako Česko je už přes sto let kulturní krajina bez vlků. Ale jeden protiargument dodávají sami vlci tím, že spontánně přicházejí (přes Sasko či Polsko). A další protiargument skýtají přemnožené či invazní druhy.

Vlci do zdejší krajiny patří. Změnila se jen otázka vůči nim. Už nezní: Jak ten konflikt vytěsnit? Místo toho se ptáme: Jak ten konflikt minimalizovat? Účinnější než střílet vlky je zabezpečit stáda zemědělců, aby si vlci nezvykli na snadnou kořist. A to je chvíle, kdy se do věci vkládá stát.

LN, 1.11.2019