Tento článek byl napsán v září 1995 ve švédském Laponsku a uveřejněn v LN, rusky v Zerkale nedeli v Kyjevě. Uveřejňuji ho jako "důkaz", že "nic zeleného mi není cizí".

Neměl jsem v úmyslu začínat veřejnou polemiku s hnutím Greenpeace. Sympatizoval jsem s některými cíli této organizace, můj vztah k ní však byl vcelku rozpačitý.

Zřejmě nejsem ve svých pocitech osamělý: v průzkumu veřejného mínění, které u nás nedávno objednal Greenpeace, se tato organizace dostala v žebříčku popularity daleko za organizace jako je Červený kříž, konto Bariéry, Nadace Charty 77 a Výbor dobré vůle.

Něco mi stále na této organizaci vadilo - dlouho jsem však nebyl schopen určit přesně co.

Chodím se svým synem po Laponských horách již 16 let. Je to poslední velký kus neporušené evropské divočiny, táhnoucí se na stovky kilometrů za severním polárním kruhem.

Dlouhá léta jsem vštěpoval synovi, že příroda nesmí být znečišťována. Nikdo nesměl poznat, kde jsme tábořili. Papíry jsme spálili, kovové či plastové obaly jsme zakopali.

Letos mě syn zahanbil: všechny odpadky dával do pytlíku - odnese je z Laponska zpět do civilizace - byl ochoten vláčet se s nimi třeba 100 km.

Nebylo toho dost. Přistihl jsem ho dokonce, že sbírá odpadky po druhých, méně zeleně uvědomělých, a přidává je do našeho pytlíku. Jedním z mála turistů, které jsme potkali, byla mladá dívka. Na krku měla dalekohled a fotoaparát, v jedné ruce hůl, v druhé igelitový sáček.
"Odpad," odpověděla na můj udivený pohled. "Znečištěná příroda mě uráží..."

Můj syn tedy nebyl jediným pošetilcem, kterému ZELENÝ MÍR v Laponsku ležel na srdci.
Pochválil jsem synovu pošetilost a najednou pochopil, co mi na Greenpeace vadí. Můj syn a neznámá dívka se starali o ZELENÝ MÍR v přírodě z vnitřní potřeby, bez okázalých vnějších gest, bez titulků na první stránce, bez televizních obrazovek, bez bouřlivých tiskových konferencí, bez štábů dobře placených funkcionářů létajících tryskovými letadly po celém světě, bez flotil rychlých člunů útočících na velrybářské lodě či parníky s nebezpečným nákladem. Na rozdíl od GREENPEACE, který své objekty a stoupence označuje, aby si náhodou někdo nepřivlastnil jejich "zásluhy", ze předu, ze zadu, zhora i zdola, zprava i zleva velkým nápisem GREEN-PEACE, na plastickém pytlíku mého syna a neznámé dívky žádné označení nebylo.

Vadí mi militantnost spektakulárních akcí GREENPEACE, plánovaných s vojenskou přesností a ve stylu pekingských klasických oper (včetně hlučného muzikálního doprovodu). Vadí mi ideologická posedlost a netolerantnost dnešního Greenpeace. Ze všeho nejvíce mi však vadí volba priorit, znepokojuje mě naprosté nechápání nejzávažnějších problémů lidstva a absence globální odpovědnosti.

Problémy naší planety a lidské civilizace nelze řešit šplháním na chladící věže, přikováváním se k vratům nebo blokováním transportů s vyhořelým palivem, jak to třeba bylo před nedávnem v sousedním Německu.

Stojíme vskutku před závažnými problémy. Jedním z nich je zajištění dostatku energie pro planetu ZEMĚ. Nikdy jsem neslyšel, že by tento problém vzrušoval Greenpeace. Greenpeace se zřejmě nikdy nezamyslel nad skutečnostmi, které heslovitě uvádím v následujícím odstavci:

80 % lidstva spotřebovává pouhých 20 % energie, zatímco pouhých 20% lidstva spotřebovává 80 % energie.

Mezi spotřebou energie a kvalitou života existuje velice přímá souvislost.

V zemích, které spotřebovávají kolem 190 GJ na člověka a rok, je HND kolem 20 000 dolarů, dětská úmrtnost kolem 9 promile a průměrná délka života hodně přes 70 let.

Naopak, země se spotřebou kolem 6 GJ mají HND 400 dolarů, dětskou úmrtnost 130 a průměrnou délku života pod 50 let.

V roce 1994 bylo 85 % spotřeby primární energie pokrýváno fosilními palivy.

Nechceme-li pokračovat v této strašné civilizační diskrepanci, musíme počítat se značným růstem spotřeby energie. Odkud však energii brát?
Pokud bude lidstvo i v budoucnosti pokrývat energetickou potřebu převážně fosilními palivy, budou vyčerpána během několika set let.
Mí zelení přátelé se jistě učili ve škole, že fosilní paliva vznikala - zjednoduším-li to, abych se vešel do novinového článečku - v průběhu několika set miliónů let v podstatě pohlcováním kysličníku uhličitého z atmosféry.

Při spalování fosilních paliv ho vylučujeme do atmosféry zpět. Tempem MILIONKRÁT RYCHLEJŠÍM, mí zelení přátelé-válečníci!

Větší zásah do přírodní rovnováhy si má bohatá fantazie nedovede představit.

Naše planeta je na nejlepší cestě přehřát se, stát se planetou žlutou, hnědou nebo nakonec snad i červenou, jako se stalo MARSU.
Tohle Greenpeace nezajímá. Místo toho bojují proti jaderné energii, která může přispět k odvrácení tohoto nebezpečí.
Ceterum censeo, GREENPEACE by se měl přejmenovat na BROWN-WAR! Jejich válečnické akce, fanatismus a neschopnost zamyslet se nad skutečnými globálními problémy, které přispívají k zhnědnutí naší planety.
Zamyslete se nad tím, co děláte, přátelé z BROWN-WAR Multinational. Dříve, než bude pozdě!
A kdybyste měli zájem, abych Vám vysvětlil to, co možná zůstalo z mé úvahy nejasné vzhledem k její krátkosti, vždy si najdu čas, abych se s Vámi sešel.

Abisko-Versailles, 1-14.9.1995

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)