Světovou politikou se nese zelená vlna. Vedle tradičních západoevropských bašt ekologistické politiky, která zpravidla vyrostla na marxistických nebo postmarxistických základech (příkladně Zelení v Německu), začíná ekologismus jako politické téma prorůstat i veřejným diskursem v angloamerickém světě. Velmi citelný mezník tomu dal bývalý americký vícepresident Al Gore se svým filmem Nepříjemná pravda, který dokonce – v rámci všeobecné politizace pohledu na umění – dostal Oscara.

Ponechme stranou, že jde o film příšerně nudný, jehož většinovým obsahem je nekonečná přednáška nepříliš charismatického politika na téma globální oteplování a jeho geopolitické příčiny a důsledky. Cena filmové akademie je vyjádřením politického postoje. Ocitá se tak v téže kategorii jako všechny ceny pro Moorův film Fahrenheit 9/11, kopající do představitelů americké vrcholné politiky na pozadí teroristického masakru v New Yorku v září 2001. Moore je provokatér a názorový extrémista. Gore je pretendent na další kapitolu veřejné kariéry. Vzal si – z marketingového hlediska jistě logicky – za své téma současnou paniku z ekologických hrozeb. Na této panice založil svou propagandu, jejíž jednou integrální součástí je film Nepříjemná pravda. Je to tedy hlavně zpráva o amerických filmových akademicích, že na tuto politickou vějičku naletěli a dali filmu punc veledíla. Zřejmě to patří ke společenskému snobismu, který má stejné projevy v USA jako kdekoli jinde v civilizovaném – někdo by řekl dekadentním - postmoderním světě. Přičemž slovem postmoderna chápejme v této souvislosti především ztrátu silné hodnotové orientace, relativizaci tradičních konzervativních postulátů a jejich nahrazování všeobjímajícím, všeumožňujícím a značně nezodpovědným levicovým liberalismem.

Ten ovšem zpravidla vede k potřebě uchopit některé z těch postmoderních „pravd“, učinit z nich novou skálopevnou ideologii a na ní vybudovat nový hodnotový systém a nové politické struktury. Jejich udržení a rozvoj ovšem nutně předpokládá určitou míru diktátu, tedy násilí. V této souvislosti je dobré připomenout si myšlenku zakladatele sociální ekologie Murraye Bookchina, který řešil, zda alternativou k ekologické krizi je ekologická diktatura. Jednoznačně dospěl k závěru, že tato „ekologická diktatura by nemohla být ekologická a vedla by ke konečné destrukci planety. Znamenala by totiž glorifikaci, hypostazování, společenskou kontrolu a manipulaci, přeměnu lidských bytostí v objekt politiky, popření lidské svobody a svobodné vůle ve jménu ekologických problémů.“ Podle Bookchina je „ekologická diktatura již z názvu protikladem, jedná se o oxymóron“ (citováno z: Janet Biehlová a Peter Staudenmaier: Ekofašismus, 1995).

Má-li se totiž z nějaké teze stát ideologie, je nutné počítat s nesouhlasem části publika. Tento nesouhlas bývá zpravidla nejprve relativizován a zesměšňován jako výstřelek a projev nevzdělanosti, poté kaceřován a veřejně ostouzen, nakonec trestán. To už se ovšem z původně humanisticky a dobromilně se tvářícího systému nezvratně stává diktatura. Tak jsme to zažili u diktatur ve fašistické Itálii, nacistickém Německu a bolševickém Rusku. To, co nejprve průkazně bylo „dobrem“ pro většinu, se postupně stalo vnucovaným dobrem, nechtěným dobrem, odmítaným dobrem, které se v očích většiny logicky proměnilo v čisté, srozumitelné a násilím provázené zlo.

Opakované poučení z historie, jak je vidět, neznamená, že se kdykoli v budoucnu dokážeme vyhnout stejným chybám. Dnes světová intelektuální elita propadla kouzlu dobra zvaného ekologismus a reprezentovaného například Goreovým agitačním filmem Nepříjemná pravda.

Příběh tohoto filmu provází ještě jedno zajímavé poučení. Upozornil na ně publicista Ivan Brezina v MF Dnes 3.3. (Čeští Al Gorové? Pokrytci jako originál, NP, 5.3.2007). Jedná se o jev, jemuž se tradičně říká: jiným káže vodu, sám pije víno. Na Ala Gorea prasklo, že ve svých luxusních rezidencích má spotřebu energií blízkou menší továrně na zbrojní součástky. A jestliže hlásá na každém kroku energetickou úspornost, sám rozhodně není jejím aktivním uskutečňovatelem. Jak říkával s oblibou Václav Havel, žije ve lži. Brezina upozornil na to, že císař je nahý. Nic víc, nic méně.

Na Brezinovu hlavu se snesla sprcha kritiky: dovolil si dotknout se nedotknutelné ikony moderního náboženství zvaného antiglobalizace. To je tradiční mediální refrén, nic nového pod sluncem. Jediný originální příspěvek do této diskuse přinesl až filmový publicista Radovan Holub (MfD 6.3.). Napsal (i do titulku svého článku), že „bez zelených velekněží to nejde“. Jinými slovy že nijak nevadí, že proroci boje s globálním oteplováním a ekologističtí aktivisté žijí podle jiných receptů, než jaké doporučují svým ovečkám. Že nevadí, když propagátoři energetických úspor říkají své pravdy na opulentních recepcích, na které přilétají přes půl zeměkoule soukromým tryskáčem. Že je tedy v pořádku, ba v řádu věcí, když pijí víno a kážou vodu. Že to tak má být. A jedním dechem dodává, že progresivní myšlenky (např. ekopanika) „potřebují své Al Gory, své Havly a Bursíky, i kdyby tito žili nadstandardně“.

A v tom je jádro pudla. Podstatou každé diktatury, i té ekologistické, totiž je přesvědčení diktátorů, že jsou oprávněni rozhodovat o právech a povinnostech těch druhých. Že mají mandát posoudit, kdo je či není „potřebný“, a komu je tedy třeba ulevit ze všeobecně platných nároků na rovné podmínky. Kdo není povinen žít podle toho, co hlásá. Protože to, co hlásá, bylo diktátorem posouzeno jako do té míry velké, že to hlasatele opravňuje k čemukoli. I ke lži, je-li dostatečně potřebná.

To je přesná definice diktatury. A tu vyslovil Radovan Holub ve své chvále ekologismu. Je třeba mu vyslovit dík za jeho – jakkoli nechtěnou – otevřenost. Díky němu teď i největší fanatici zelené diktatury musí vědět, na čem jsou, s čím se zaplétají a co je čeká. Od nynějška už se nemohou vymlouvat na mediálně zjevené pravdy. Ty totiž – jak vidno – mohou vést k jevu mnohem nebezpečnějšímu, a to je globální oblbování.

(Psáno pro Česká média)