EKOLOGIE: Deset let poté
Ani dnes nejsme na opravdu ničivé povodně připraveni
Desítky miliard korun vynaložených na obnovu zničeného majetku po ničivých povodních před deseti, ale i těch před 15 lety, další desítky miliard investovaných do protipovodňových opatření na území celé naší země. Z pohledu takových čísel by se mohlo zdát, že společnost rizika povodní vnímá, do jejich eliminace investuje a pro snížení následků potenciálních příštích povodní dělá dost. Jenže nedělá.
Samozřejmě – povodně byly, jsou a budou, a zejména následkům lokálních přívalových dešťů nelze bezezbytku při každé příležitosti uniknout. Ale v silách každé země je snížit jejich intenzitu, a tím i rozsah možného poškození státního, obecního i soukromého majetku.
Zbytečné utrácení
V tom má Česko dosud značné rezervy, a to i finanční. Ne vždy je totiž nutné budovat tak nákladná protipovodňová opatření, jak se dosud děje, nehledě na to, že přístup některých jedinců či firem k průmyslovému využívání krajiny vede k plýtvání penězi na protipovodňovou prevenci vynakládaných. Typickým příkladem je odbahňování rybníků nebo prohlubování koryt vodních toků za situace, kdy do nich voda každoročně spláchne z polí miliony tun zeminy, takže po krátkém čase je nutné odbahňovat či prohlubovat opět. Taková Sisyfova práce po česku.
Právě v krajině se však tvoří intenzita povodní. O tom, kolik vody nakonec proteče třeba pod Karlovým mostem v Praze, se rozhoduje na úplně jiných lokalitách, přičemž faktorů, které na to mají vliv, je několik.
Jedním z nejdůležitějších je dodržování Zásad správné zemědělské a environmentální praxe (tzv. GAEC) při zemědělském obhospodařování krajiny. Rostoucí lány kukuřic pěstovaných i přes zákaz na příliš svažitých pozemcích, nepřerušované dlouhé plochy polí, ale i luk, na nichž se dokonce ani kukuřice či jiné plodiny zvyšující riziko vodní eroze pěstovat nemusí, jsou jen vrcholem ledovce.
Za všechno totiž zdaleka nemohou jen zemědělci, ale třeba i stavební firmy necitlivými zábory zemědělské půdy snižujícími schopnost krajiny zadržovat vodu. Na vině jsou ale také zásady GAEC, které v současné podobě nepřinášejí takové protipovodňové a protierozní efekty, jaké by od nich bylo žádoucí očekávat. Ani státní instituce kontrolující dodržování zásad hospodaření nejsou bez viny – v Česku existují tisíce lokalit, v nichž způsob hospodaření evidentně riziko eroze zvyšuje, aniž by za to byl někdo potrestán. Dozor se totiž soustřeďuje na administrativní kontrolu zásad, avšak již neřeší prokazatelné důsledky hospodaření.
Bohužel se tento přístup opírá i o postoj některých vědeckých kapacit – v dnes již památné kauze sporu obce Němčovice s tamní zemědělskou společností vypracovali odborný posudek ve prospěch zemědělců porušujících GAEC dva zástupci České zemědělské univerzity v Praze. Riziko škod si kromě toho v řadě případů zvyšují i sami lidé výstavbou obydlí nebo jejich rekonstrukcí v záplavových oblastech.
Chybějí meze, ale i rybníky
Avšak mnohé je dědictvím minulosti. Většinou se hovoří o systémovém rozorání mezí a zničení prvků zvyšujících pestrost krajiny, které napomáhaly mimo jiné k zadržování vody a její přirozené kumulaci v přírodě. Ale již méně se mluví o narovnání toků a téměř nic není slyšet o tom, že od dob Marie Terezie se v Česku snížila plocha rybníků na současnou třetinu. Právě rybníky vytvářejí místní mikroklima, stabilizují vodu v příslušných lokalitách a představují také důležitý prvek v zemědělském hospodaření. Ne náhodou evidují letos zemědělci nejvyšší neúrodu v místech, kde bylo v minulosti zrušeno nejvíce rybníků. I když se na letošní neúrodě nepodepsal pouze nedostatek vláhy, ale i mrazy nebo v poslední době kroupy.
Nejvyšší riziko povodní se tedy nachází v hlavách lidí, kteří nejsou schopni i tváří v tvář měnícím se klimatickým podmínkám změnit postupy, na které si v minulosti zvykli. Naštěstí to nejsou úplně všichni. S podporou investic při obnově rybníků v krajině počítá i ministerstvo zemědělství, v míře menší, než by bylo žádoucí, ale postupně přece jen vznikají v naší krajině suché poldry, stabilizace vodních režimů v krajině bude i prioritou EU v následujícím sedmiletém rozpočtovém období 2014 až 2020. Do hry navíc vstupují žádoucím způsobem (což není vždy pravidlem) občanské iniciativy, například nedávnou Peticí za obnovu zemědělské krajiny. Teď jde jen o to, aby se takové aktivity, jak je u nás zvykem, nezvrhly v opačný extrém – v nežádoucí byrokratické překážky zemědělského podnikání u nás.
Právě nalezení vyváženého modelu v přiměřeně šetrném přístupu k přírodě spolu s podmínkami ke konkurenceschopnému zemědělskému podnikání je tak v současné době jednou z největších výzev nejen pro zemědělství a venkov, ale i pro obyvatele měst.
MfD, 8.8.2012
Autor je agrární analytik