K svátku svatého Huberta

Ve středu 3. října byl svátek svatého Huberta. V mnoha kostelích proběhly slavnostní Hubertské mše a na mnoha náměstích zněly zvuky lesních rohů. Myslivci si tak připomněli svojí tisíciletou historii, své křesťanské kořeny a svoji lásku k přírodě.

Myslím, že každého potěší pohled, ať již z auta či na výletě, na srnky na poli, každý přibrzdí, když přes silnici běží zajíc nebo liška a každý řidič si přeje vyhnout se středu s divočákem. A když někomu přejde přes cestu majestátní jelen, vzpomíná na to v hospodě několik let. Nejsem myslivec, ale konstatuji, že skutečnost, že v hustě osídlené krajině, jakou je naše republika, je možné potkávat ve volné přírodě jeleny, srnce, muflony, daňky či divoká prasata, tedy velkou zvěř, je díky myslivcům. Díky myslivcům, nikoli díky nějakým městským ochranářům. Myslivost je historicky osvědčeným způsobem udržitelného rozvoje přírodních zdrojů.

Oproti těmto faktům jsou v posledních letech různými ekologisty do vědomí lidí implementována environmentální dogmata, která svou podstatou staví člověka do protikladu k přírodě. Člověk vlastně do přírody nepatří, člověk svojí činností přírodu ničí a trvale zhoršuje životní prostředí. Nejlepším hospodářem je prý sama příroda a nezasluhuje si, aby byla ekonomicky využívána. Těmi pravými hodnotami je prý divočina, svobodný les, chráněné biotopy a biomanagement.

Díky této demagogii a polopravdám je občas myslivec vnímán nikoliv jako znalý milovník lesa a přírody a ochránce zvířat, ale mnohdy jako ten, který zvířata zabíjí pro své potěšení a pro ukojení svých „zavrženíhodných“ atavistických sklonů. A myslivost samotná, ačkoliv je oborem lidské činnosti, jehož obsahem je cílevědomé udržitelné hospodaření s přírodními zdroji, je považována za historický přežitek, za činnost odsouzenou k zániku, za obor, který přírodě a životnímu prostředí neprospívá, ale naopak škodí.

Pravý opak je pravdou, pouze díky myslivcům a myslivosti existuje možnost úspěšně do naší přírody vrátit mnoho původních živočišných druhů, které z naší přírody v minulosti vymizely. Výskyt živočichů jako vydra, bobr, rys, vlk, medvěd nebo zubr má v kulturní krajině jistě své limity a vyžaduje koncepční hospodářský přístup. V jižních Čechách je příkladem nekoncepčního přístupu navrácení bobra. Nejprve je bobr environmentalisty málem zbožštěn, posléze je mu stejnými obdivovateli vyhlášen nesmiřitelný boj a vydán souhlas s jeho celoroční likvidací, a to včetně období jeho rozmnožování. A přitom by nebylo nic jednoduššího než hospodařit s bobrem jako s ostatní zvěří, stanovit jeho minimální stavy, plánovat a realizovat jeho lov a hospodářsky jej využívat. Jinými slovy to znamená aplikovat na navrácenou populaci bobra osvědčené myslivecké hospodaření.

Ochranáři oslavují návrat vlka na Šumavu. Nepřipomínají však, že kdyby pro vlčí smečku nebylo díky myslivcům v lesích dostatek potravy, nikdy by se nemohl vlk do naší přírody vrátit.

Až tedy příště uvidíte ve volné přírodě volnou zvěř, vzpomeňte si: chvála myslivosti!

Právo, 3.11.2021