V Lidových novinách z úterý 27. září se Jiří Koželouh, programový ředitel Hnutí Duha, rozplývá nad krásou a potřebností divoké přírody pro duševní harmonii člověka (Potřebujeme divokou krásu, str. 9). „Právě divočina nám dává krásu plnou náručí a uchvacuje lidská srdce od pradávna. Třeba tisíciletá rašeliniště i tajemné pralesy, kde člověk nebrání fascinujícímu koloběhu života a smrti a nového zrození stromů...“ píše J. Koželouh. „Člověk ze zabydlené kulturní krajiny hledá ostrovy divočiny, které by s ní kontrastovaly. Potřebuje je nejen pro běžný odpočinek, ale i duševní zdraví a inspiraci.“

Tentokrát s autorem bezvýhradně souhlasím. Jen řeším trošku jiný problém. Hledám ostrovy divočiny, do které bych ještě mohl vstoupit. Mnohé ostrovy, které jsem poznal jako kluk a mladý muž, už zřejmě nikdy neuvidím. Nebo ne tak, jak bych si přál – s přáteli, svou dívkou, svými dětmi. Na Křížovém vrchu, který strmí naproti vstupu do Adršpašských skal, jsem prožíval každé prázdninové léto. Prolézali jsme ty skály s partou kamarádů skrz naskrz. Hrdě jsem zdolal skalní věž Pižmoň, zapsal jsem se i do vrcholové knížky. Dnes to není možné, Křižák je rezervací, vstup mimo turistickou stezku zapovězen. Levý břeh Vydry, šumavské řeky, kde jsme hrávali lesní hry s našimi dětmi, je zónou prvního stupně, zákaz vstupu. S mou ženou přáteli jsme v květnu blahé svobody splouvali horní tok Vltavy... A takových míst, jež nebývaly ostrovy, je více.

Snad by i dnes taková výprava byla možná. Na objednávku půl roku dopředu, v předem určené dny, pokud na mne ještě vyjde řada, s průvodcem, holandskými turisty, školním výletem, studenty biologie a účastníky zájezdu, tedy s lidmi, které neznám ani z Facebooku. Nebo sám? Jjje! To je na kriminál!

Když mi bylo šestnáct, rozhodli jsme se s kamarádem Mirkem, že o prázdninách projedeme Šumavou na kolech nadél. (Pro mladší čtenáře: ježdění, výlety a vandry na kolech byly tenkrát osobní zálibou, ne oficiálním životním názorem, takže podobné akce nikdo neorganizoval a nedostávali jsme žádné dotace.) Kdesi mezi Babylonem a Folmavou jsme odbočili z hlavní silnice do hor, minuli značku zákaz vjezdu - vstup jen na povolení, a po pár kilometrech nás zhaftla domažlická kontrarozvědka. Dojeli nás gazíkem a pragou vejtřaskou s takovou tou plechovou skříní, do které nás naložili i s našimi favority a odvezli „na okres“. Výslech trval celé odpoledne, pak na nás zavolali rodiče, ať si nás vyzvednou. Byli jsme rozhořčeni, že v této zemi jsou vyhrazená území, na která nemůžeme, jako její občané orazítkovaní občanskými průkazy (velmi čerstvými, slavnostně, s oficiálními projevy o hrdosti občanství předanými), volně vstupovat. Byli jsme hodnoceni jako bezpečnostní riziko. Dnes se cítím dotčen, že jako občan této země nemohu vstupovat na vyhrazená území, jsa hodnocen jako ekologické riziko.

Naštěstí mohu čerpat duševní zdraví a inspiraci na pražském sídlišti, kde bydlím. Rok co rok nám tu bažanti vyvedou mladé, letos šest. Slepice je vodí zobat podél asfaltové cesty, která vede k metru. Za svítání společně s venčící se naší čubinkou přepočítáme pasoucí se králíky. Některé už známe jménem. Na topolu nad hlídaným parkovištěm sídlí kuna. Hlídače dovádí k zuřivosti, protože překusuje autům kabely a benzínové hadičky a on za to zodpovídá. Dva roky jsem v záhonku za kancelářskou novostavbou vídával hodovat krahulíka na ulovených myších a psice onehdy na protihlukovém valu mezi sídlištěm a dálnicí vyplašila srnce, takovéhle parůžky on měl, trofejní kousek. Na vysoké ocelové konstrukci, která má za úkol nést slavné logo malého chemického provozu, už léta hnízdí poštolky. Prozrazuje je křik a trus na chodníku pod věží, ale zahlédnete je málokdy. Před časem nad zahradou mateřské školky prolétl sokol stěhovavý. Nikdo mi to nevěří. Také ještě v křoví pod okny mé pracovny tři roky po sobě hnízdila kosice horská, co má bílé letky. Přišli jednou zjara ke keři komunální zkrášlovači s křovinořezem, upozornil jsem je, že tam hnízdí kosice, a k jejich cti nutno říci, že ten porost vzali velmi zlehka. A abych nezapomněl – před dvěma týdny, no vážně, mě v půl čtvrté ráno jen o fous minul puštík. Nebo kalous? V té tmě já to nepoznám. Prolétl mi těsně nad hlavou, bezzvučný stín v měsíčním světle. To se jeden lekne víc, takovým hitchcockovským způsobem, než kdyby to vřeštělo na celé kolo.

Mám tady také tři místa v keřích podél asfaltových chodníků, pod nimiž rok co rok nacházím májovky. Letos byly už na svatého Jiří. Cestou k autobusu stávala košatá a nízká višeň s úžasně hořkosladkými černými plody, jen je strčit do čokolády. Záhada – ani bezdomovci na ně nechodili. Tu jsem ale před okrašlovači neuchránil, už mne zdraví jen pařez. Vím ještě o zcela původní letní jabloni, s jablíčky žlutozelenými a červivými, chutě velmi osvěžující, zralými již počátkem července. Jenže ji nejspíše čeká pila developerů. Pod třemi lipkami u plotu dětského hřiště mi letos vyrostlo 14 hřibů kovářů, jen pět jich bylo červavých!

„Chtějme, aby v ní (divočině) ohleduplní turisté mohli nejen chodit na výlety a poznávat detailně její krásy a tajemství, ale mohli tam i přenocovat,“ píše J. Koželouh ve svém článku. Jo, jo, ať to je!

Ale – aby nedošlo k nedorozumění... Myslím, že jsem vždy býval ohleduplným turistou, cyklistou, vodákem... a dnes jsem ekobiohydroenergoklimazločincem. Nic osobního, jen obecný dotaz: kdo tedy je dnes a bude napříště ohleduplným turistou? Osoba zapsaná ve spolku turistů, řádně s předstihem ohlášena návštěvou v tom kterém území, v aseptických holínkách, nepromokavém plášti, oranžovou vestou, s gumovými rukavicemi, jednorázovou sterilovanou pokrývkou hlavy, s plynovou maskou na jímání oxidu uhličitého, v ochranných brýlích a s čipovou kartou Visitor viditelně umístěnou na levé přední části oděvu? Sejdete-li ze značené stezky, stiskněte nouzové tlačítko.

A tak zatím raději neřeknu, o kterém sídlišti jsem vám vyprávěl. Chtěl bych to tu ještě ukázat svým vnoučatům. Dokud tu můžeme aspoň přenocovat.