Současná celosvětová klatba uvalená na biopaliva je klasickou ukázkou, že přístup k hodnocení problémů systémem ode zdi ke zdi zdaleka není pouze české specifikum. Po nekritickém globálním nadšení ze zelených pohonných hmot jsme totiž v současné době svědky hledání a nalezení třídního nepřítele, který má na svědomí téměř všechny problémy lidstva, zejména pak hlad v rozvojovém světě. Za všechno prostě mohou biopaliva.

Jenže tak jednoduché to zase není. Původní idea, totiž využít přebytečné zemědělské produkce ve vyspělých zemích k produkci alternativních pohonných hmot, nebyla úplně na začátku tak špatná. Až na to, že ani tehdy v globálním pohledu nadprodukce neexistovala, protože nedostatek jídla v rozvojovém světě byl problémem vždy. Jenom se o něm moc nemluvilo a pokud ano, odbyly se největší problémy dobře propagovanou humanitární pomocí. Kořeny hladu v rozvojovém světě jsou ale úplně jinde a biopaliva onen problém jako jeden z významných impulsů k rostoucím cenám potravin jen přiživila. Pokud se dnes celosvětově kritizuje první generace biopaliv, pro které jsou surovinami zemědělské plodiny využívané donedávna jen k potravinářským účelům, přičemž spásu mají přinést biopaliva druhé generace s jinou surovinovou i technologickou základnou, potravinové problémy rozvojového světa vyřešeny tímto způsobem nebudou.

Pokud by totiž chtěl vyspělý svět rozvojovému skutečně pomoci, musel by se na globální úrovni naprosto přehodnotit dosavadní přístup ke světovému agroobchodu. Jednak by bylo žádoucí urychlit jeho liberalizaci, tedy odstranit současný systém tarifních (celních) překážek, které bez výjimky vždy obchodovanou produkci (a tedy její umístění například na trzích v EU, ale i v rozvojovém světě) zdražují. V tom je ovšem hrozba hlavně pro vyspělý svět, neboť díky většinou lepším přírodním a klimatickým podmínkám a téměř nulovým nákladům na pracovní sílu je zemědělská produkce v rozvojovém světě podstatně levnější a zemědělci ve vyspělém světě by jí nebyli (a nejsou) schopni cenově konkurovat. Ruku v ruce s liberalizací by proto bylo nutné investovat do zpracování zemědělské suroviny v místě jejího vzniku, tedy přímo v rozvojovém světě. To v praxi znamená, že se vyspělý svět s rozvojovým musí podělit o koláč zisků ze zemědělské a potravinářské výroby, umožnit hladovějícím vydělat si více peněz a postupně v rozvojovém světě snižovat podíl výdajů za potraviny, což snižuje rizika fatálního dopadu růstu potravinářských cen.

Zpět ale k biopalivům. Je zcela zřejmé, že jejich vliv na raketový vzrůst cen zemědělských surovin v loňském a letošním roce není rozhodně zanedbatelný, jak se to snaží ještě i v současné době tvrdit například ministr životního prostředí Martin Bursík. Vůbec přitom nejde o podíl využití zemědělských surovin k technickému využití v porovnání s podílem na celkovém užití těchto surovin. Nejde ani o soběstačnost jednotlivých zemí kryjících z vlastních surovinových zdrojů výrobu biopaliv. Primárně jde totiž o odraz dřívějších politických rozhodnutí a politických signálů, které nařizovaly a nařizují státům biopaliva vyrábět a jejich současný podíl na spotřebě pohonných hmot stále zvyšovat. To dává jistotu k odbytu příslušných surovin, k intenzivnějšímu využití zemědělské půdy a růstu ploch obhospodařované země na celém světě, což mimochodem nejenže vede k růstu cen zemědělských surovin, ale ceny půdy jako takové a ceny pronajímaných pozemků.

Druhá generace biopaliv přitom logicky musí přinést podobné efekty. Stejně jako v případě první generace bude dále vytvářet tlak na využití půdy k technickým účelům, ačkoli se vzrůstajícím počtem lidí na planetě budou zároveň růst požadavky na produkci potravin. Jedinou změnou bude „cenové přezbrojení“ v jednotlivých komoditách. Jednoduše řečeno, místo cen kukuřice nebo obilí porostou v případě biopaliv druhé generace například ceny dřeva. Ceny nadále technicky nevyužívaných surovin se ale nijak zásadně nesníží, protože stále půjde o jedno a totéž - rostoucí objem využívané půdy.

Na druhou stranu je ale žádoucí hledat energetickou alternativu ke snižujícím se zásobám ropy. Zejména biopaliva druhé generace, nebudou-li posuzována obdobně nekriticky jako biopaliva první generace, mohou představovat určitý časový polštář k využití alternativních přírodních zdrojů energie a pohonných hmot do doby, než bude nalezeno jiné surovinové řešení. Především díky vyšší efektivitě výroby a energetické a uhlíkové bilanci tedy dočasně biopaliva druhé generace smysl mají. Příslušní výrobci a investoři do této oblasti by si ale měli dobře spočítat návratnost projektů podporujících biopalivový trend. To ale mimo jiné znamená odstartovat produkci biopaliv druhé generace včas.

LN, 29.4.2008

Autor je agrární analytik