Deník Mladá fronta opakovaně zjišťuje, že 66 % čtenářů nesouhlasí s konáním sudetoněmeckého sjezdu v Brně (zde), a v souladu s tím akci odsoudilo dokonce 95 % poslanců přítomných ve sněmovně (zde). Nechuť k Němcům se často vysvětluje stále ještě živými traumaty z nacistické doby. Připouští se, že při odsunu v roce 1945 mohlo přijít o život 30 tisíc německých civilistů, avšak připomíná se, že Němci nám zabili přes 320 tisíc obyvatel. Když jde o emoce, neuvažuje se přesný význam slov „Němci“ nebo „nám“. Většina Němců, kteří se v Česku za války zkompromitovali, utekla do Německa před 9. květnem 1945. Z asi 3 milionů českých Němců jich za války 200 000 padlo na východní frontě. Po násilnostech na počátku odsunu nakonec v průběhu let odešlo, v souladu s mezinárodními dohodami, více než 90 % českých Němců, včetně antifašistů.

Zpřesnění si zaslouží i slovo „nám“. Většina účastníků dávno zemřela, takže nejde o nás, ale o naše předky. Z oněch 320 000 byli někteří Slováci, Rusíni, Poláci a dokonce i protinacističtí Němci, a taky 270 000 Židů. Význam slova „nám“ závisí na mluvčím. Z hlediska nežidovských Čechů bylo popraveno nebo zahynulo v koncentrácích méně než 20 000 lidí, a v bojových akcích proti Němcům zahynulo méně než 5 000. Takže upravená věta by zněla: „při odsunu v roce 1945 přišlo o život 30 tisíc Němců, a v letech 1939-1945 Němci zabili 25 tisíc Čechů“. Ne všichni za protektorátu však trpěli; pro ty, kdo nebyli v odboji, bylo vzhledem k ostatním evropským státům relativně všeho dost. Proti rozbombardovaným městům, jako Rotterdam, Varšava, Londýn, Leningrad nebo Hamburg, byl Protektorát oázou klidu. Dělníci dostávali podnikové rekreace (zde, zde), bohatý byl i kulturní a sportovní život, pořádaly se turnaje v šachu a točily se dodnes populární komedie. Výměnou za klid hladce fungoval obrovský zbrojní průmysl, a to až do poslední chvíle (zde). Traumata z okupace se týkala jen části českých obyvatel.

Ohledně německých traumat, velmi informativním je dokument České televize z roku 2010 nazvaný „Zabíjení po česku“ (zde). Dokumentární záběry ukazují mlácení českých Němců, a také střílení bez soudu a následné přejíždění ještě živých obětí náklaďákem v roce 1945. Hlavní podíl měly tzv. revoluční gardy a propuštění vojáci východní armády. Zpětně se ukázalo, že během divokých poprav se mezi zavražděné náhodně připletli i Češi. Zabíjení se odehrávalo na mnoha místech, a pouhá jedna z těchto epizod, žatecký masakr, byl podle zmíněného dokumentu ČT největším masakrem civilního obyvatelstva v Evropě od skončení Druhé světové války až do Jugoslávské občanské války v roce 1995. V Žatci byli 3. června 1945 němečtí muži ve věku 14 až 65 (jejich počet se odhaduje na několik tisíc) vyzváni, aby přišli na náměstí a odevzdali klíče od bytů. Bezprostředním cílem lůzy bylo vyrabovat jim byty a eventuálně se jich zmocnit. V dokumentu vzpomíná německy mluvící Peter Klepsch, kterému bylo tehdy 15 a jako jediný z rodiny přežil, jak byl svědkem zastřelení mnoha spoluobčanů, včetně pěti dětí před zraky otců. Vzpomíná i česky mluvící občan Postoloprt František Šedivý, kterému zabili otce, bylo mu 10 let, jak viděl silážní jámu plnou mrtvých. Rodačka ze Žatce Friederike Goetschelová německy líčí, jak ženy před deportací svlékali, a jak si gardisté vybírali holky ke znásilnění; jí bylo 17 a gardista ji znásilnil s pistolí v ruce.

Někdo zaslal do prezidentské kanceláře stížnost, v níž uvádí, že mezi zabitými byli i Češi, a někteří dokonce před popravou volali „Ať žije Beneš, ať žije Stalin“. Vedlo to k vyšetřování; v roce 1947 bylo exhumováno 763 zavražděných. Vše však bylo označeno za přísně tajné a mlčení mělo zajistit, aby neutrpěl mezinárodní obraz Československa. Celkový počet obětí se nepodařilo objasnit (zde). Jiný případ popsali v dokumentu ČT pamětníci z okolí Třeboně, kde v oblasti zvané Vitorazsko žili dvojjazyční vesničané, kteří měli tu smůlu, že taky mluvili německy. Ferdinandovi Korbelovi bylo 15 a česky vzpomíná, jak mu zabili tátu, který byl spolu s 13 dalšími vesničany 25. května 1945 „odsouzen lidovým soudem“, byli mláceni a mučeni a pak zahrabáni v lese. Rabující gardisté pak Ferdinanda s mámou a mnoha dalšími lidmi vyhnali do Rakouska. Když jim pod tlakem Západu musely české úřady povolit za půl roku návrat, pomstily se jim tak, že je z jejich domů vyhnaly do vnitrozemí. Hrob 14 obětí byl v roce 1989 exhumován, ale identifikovat se podařilo jen Olgu Vlčkovou, protože se vědělo, že jí gardisté „prostříleli jako řešeto“. Korbel podal po roce 1989 na známého gardistu Františka Říhu žalobu, ale vraždy prý již byly promlčeny, a tak Říha mohl v klidu dožít.

Ve snaze vysvětlit surovost účastníků těchto masakrů se připomínají zvěrstva nacistů a surovost válečné doby. Avšak mnozí z vrahů předtím s nacisty naopak spolupracovali, příkladem je František Foukal, konfident gestapa, který byl koncem roku 1944 nasazen mezi partyzány. Po válce se vydával za partizánského kapitána, chytal Němce, okrádal je a fotil se s nimi jak je mučí; stal se velitelem internačního tábora pro zajaté Němce v Mirošově u Přerova, kde utloukl se svými spolupracovníky víc než 200 vězňů. Krátce po válce vstoupil do KSČ a po únoru 1948 se stal agentem StB č. AK-106, krycí jméno Gorjači. Jeho práce pro gestapo vedla k popravě 58 lidí a ke smrti 22 v koncentračních táborech (zde), jeho práce pro StB vedla k zatčení 150 lidí a popravě 4 (zde). Za komunismu přednášel ve školách dětem, v klidu přežil normalizaci, ale hrdinou sametové revoluce se stát nestihnul, umíraje v roce 1989.

Ani „traumata z doby nacistů“ a ani „surovost doby“, ale typ lidí, kterým byla dána moc, rozhodnul o charakteru poválečné doby. A na otázku historiků, kdo nese hlavní vinu, je jasná odpověď: ten, kdo dal tomuto typu lidí moc, a ten kdo jim zadal jasný úkol. Byl to Edvard Beneš. Když jel 13. května 1945 z Moskvy do Prahy, zastavil se v Brně, kde k rozvášněnému davu na náměstí prohlásil (zde): „Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je - já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. (Potlesk volání: „Výborně“) V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“

Nešlo o přeřeknutí, protože za tři dny nato řekl doslovně totéž davu na Staroměstském náměstí v Praze (zde). „Vylikvidovat německý problém“ zní podobně jako „Vyřešit židovskou otázku“. Dav se nenechal pobízet vícekrát, stačilo, že v jeho čele byli ti správní řízní partyzáni a revoluční gardisté, využívající zkušeností z předchozí doby. Brněnský „pochod smrti“ začal 30. května 1945, a bylo při něm z bytů vyhnáno přes 25 000 Němců, hlavně žen a dětí, asi 10 % to nepřežilo (zde).

Komunisté a socialisté v jednom šiku, se jali čistit republiku. Deník Mladá fronta (ano, již tehdy existoval) se zapojil do boje za očistu země od pravěkých germánských nepřátel:

„Vzpomínejte, co germanizací se nám za ta staletí od dob husitských stalo. Tož heslem naším bude: Všude a ve všem odgermanizovat republiku…“ (17. 6. 1945, s. 2, zde). Na námitky se reagovalo a dodnes reaguje tak, že šlo o nahromaděné emoce, které se u domácího českého obyvatelstva počaly uvolňovat po ještě živých zkušenostech z německé okupace. Pro případ, že by někdo hledal viníky, vydal Beneš 8. května 1946 zákon amnestující všechny zločiny proti Němcům (zde).

Transfer Němců byl schválen vítěznými mocnostmi, a mstít se poraženým Němcům na ženách a dětech nebylo pro technické provedení transferu potřeba. Šlo o čistě Benešovskou osobní mstu. Zabíjení nevinných civilistů bylo předzvěstí budoucího sovětského pořádku, k němuž Benešova politika směřovala. Není náhoda, že socialista Beneš ve svém projevu na Staroměstském náměstí, vedle potřeby „vylikvidovat“ Němce, se také zmiňuje o potřebě zredukovat počet politických stran, tzn. vylikvidovat některé z nich. Podle prosovětského Košického vládního programu neměly nevhodné demokratické strany První republiky v novém prosovětském Československu co pohledávat. Pomsta na etnických skupinách a zrušení pravicových politických stran byly dvě strany jedné mince. Edvard Beneš stál u zničení První republiky, zavlekl Československo do sovětského bloku, přičemž zradil své kolegy, kteří se snažili (i když marně) tomu zabránit (viz např. Ripka, Únorová tragédie, zde). Zákon z roku 2004 o zásluhách Edvarda Beneše, 292/2004 Sb., stanoví, že se Edvard Beneš zasloužil o stát, a není divu, že ho navrhli komunisté a sociální demokraté. Podle Karla Poppera není teorie vědecká, když ji nelze falzifikovat, stejně lze říct že zákon není opravdový, když ho nelze porušit; Lex Beneš je cimrmanovský zákon.

A ohledně sjezdu Němců v Brně? Ze 60 členů mojí rodiny, kteří žili v roce 1939, 40 zemřelo v Osvětimi. Ale nenapadá mě jediný důvod, proč bych sjezd Němců v Brně měl odsuzovat nebo vítat. Ať si každý v demokracii dělá co chce.

Hegaion.cz