Byla jsem tam, ano, byl jsem na zádušní mši za zavražděného Charlieho Kirka, původně jsem to neplánoval…

Pak jsem ale viděl, jak nejrůznější mluvící hlavy naznačují, že to bude tak trochu fuj-fuj akce, a to jsem si řekl, tak bacha, tady někdo naznačuje, že lepší lidi by se měli Týnu vyhnout obloukem, a to se mi nelíbí. I když asi tuším, v čem mohlo spočívat jádro jejich námitky, totiž že posvátné věci a posvátné obřady nemají sloužit jako prostředek k něčemu, třeba jako demonstrace síly nebo jako výčitka.

A tak jsem byl docela zvědavý, co tam uvidím, a viděl jsem tam kostel plný usebraných lidí, dost z nich se modlilo a zpívalo, ale mnoho ani nevědělo, kdy se sedá a kdy vstává, a z toho jsem měl obzvlášť radost, protože to znamená, že si do kostela našli cestu lidé, kteří tam běžně nezavítají, možná i takoví, kterým víra přijde jako snůška báchorek, anebo alespoň od života odtažené učení, možná vznešené, ale dosti nepraktické a záhadné, a říkali „má vina, má veliká vina“, poslouchali poselství o tom, že láska musí být silnější než nenávist, a při přijímání si přišli pro křížek.

Neviděl jsem tam ani agresi, ani zlost, jen smutek a soucit. A politiky. Ano, ti tam byli, za vládu tedy nikdo, a jestli se přišli jen zviditelnit nebo také uctít památku mrtvého, anebo od každého trochu, to už je jejich věc, byli tam vlastně docela nezajímaví, mnohem zajímavější bylo to množství mladých.

Samozřejmě mi trochu vadilo, že i při takové příležitosti musel kostelem procházet ministrant s košíčkem a vybírat peníze, ale kdo byl kdy v Týnu, ví, že tam jsou v tomhle důslední, ale co tím říkáme těm, kdo do kostela zabloudí poprvé v životě, to nevím, možná ukazujeme, že i to svícení v průběhu mše něco stojí. Ale mnohem víc mě štvali novináři, kteří měli potřebu fotit lidi při modlitbě nebo v okamžiku přijímání, asi netuší, o jak intimní chvíle jde. Snad jsou barbary jen z neznalosti, nikoli ze zlé vůle.

O těch lidech, kteří stáli venku s cedulemi a pokřikovali na pana kardinála, se mi psát nechce, je mi jich líto, nesou si životem svá zranění, ale přiznám se, že mě by nenapadlo jít protestovat ani na zádušní mši za Mao Ce-tunga.

Pan kardinál se při kázání přiznal, že o Charliem Kirkovi slyšel poprvé až po atentátu, a mnozí tak mohou říkat, vidíte, vidíte, je to jen účelový smutek, ve skutečnosti chce rozdělovat společnost.

Ale ne, myslím, že tak to není. Když chcete, aby něčí hlas neměl velký dosah, nechte ho svobodně znít a vystavte ho konfrontaci. Buď obstojí, nebo ne. Pokud ho umlčíte násilím, je to jako byste mu dali megafon. Voňavým lidem se to nemusí líbit, ale ta vražda z Charlieho učinila hrdinu svobodné diskuse.

Kéž svůj klid a pokoj nalezne nejen on, ale i tato rozdělená a pozraňovaná společnost.