Tuto písničku zpívali Jiří Voskovec a Jan Werich v roce 1936 ve hře „Nebe na zemi“ v Osvobozeném divadle existujícím od roku 1926. Díky swingové hudbě Jaroslava Ježka a inteligentnímu textu ji měl v repertoáru i Ondřej Havelka a jeho Melody Makers (s Adamem Plachetkou), a proto ji znají i současníci.

Autoři textu přibližovali na příměrech „kutna dělá mnicha, krunýř rytíře“, „podle kabátu se svět měří“ a dalších, význam „dress code“ – což je z anglický výraz pro pravidla upravující způsob oblékání a obouvání k určitým příležitostem. V češtině nemá ustálené alternativní označení, ale naši prarodiče taková pravidla charakterizovali úslovím „Co se snese v lese, nesnese se na plese.“

Podle odborníků na etiketu má dress code více úrovní, podle míry závažnosti či formálnosti události, od nejvyšší White Tie, přes Black Tie a Creative Black Tie, Business Formal, Cocktail, Semi Formal, Business Casual, Smart Casual až po Casual. Lapidárně řečeno, outfit (anglický výraz pro soubor oblečení tvořícího ucelený celek pro určitou příležitost) vhodný pro volnočasové aktivity je nepřijatelný na galavečer, do opery, na promoci, soudní jednání, setkání státníků, vstup na určitá místa - zejména pietní, atd.

Dress code je standardní součástí podnikové kultury v institucích, ve kterých je třeba její zaměstnance odlišit od veřejnosti (armáda, hradní stráž, policie, celníci, zdravotníci, hasiči, pošta, dopravní firmy atd.), a ve firmách, jejichž zaměstnanci se stýkají s klienty, chodí na obchodní schůzky, nebo mají v určitých situacích charakter veřejného činitele.

Z hlediska dress code je významná uniforma (stejnokroj), definovaná jako oděv jednotného charakteru pro osoby patřící k určité organizované skupině, který díky stejnému vzhledu umožňuje jednoznačné rozpoznání příslušníků skupiny a může vyjádřit i funkční zařazení či kompetenci svého nositele. Uniforma se zpravidla skládá z pokrývky hlavy, kabátu, horní části (sako, bunda, košile, halenka), dolní části (kalhoty, sukně), obuvi a doplňků (kravata, šála, opasek, rukavice, služební brašna a znaků hodnosti či služebního zařazení). Uniformě se blíží standardizované pracovní či zaměstnanecké obleky vizuálně identifikující určité profese – recepční, vrátný, bankovní úředník, soudce, ochranka, duchovní, prodavač obchodního řetězce atd.

Abychom při pozvání na společenské události netápali a nedocházelo k trapnostem, bývá očekávaný dress code uváděn na pozvánkách.

Ve světě (Velké Británii, Japonsku, Číně, Indii, Austrálii, Polsku, Severní i Jižní Americe a v některých afrických státech jsou běžné školní uniformy, přičemž důvodem jejich zavedení může být „vizuální“ snížení sociálních rozdílů, posílení pocitu sounáležitosti žáků se školou a zvýraznění prestiže školy.

Vzhledem k obecnému úpadku vnímání etikety žáky a studenty přistoupily některé školy k vymezení vhodnosti „školního oblečení“ školním řádem, což v pravomoci škol je. Překvapivá je reakce Českého helsinského výboru, který vydal prohlášení, že školy mohou omezovat oblečení jen z důvodů bezpečnostních (např. vyžadovat pevné boty v dílnách), nikoliv označovat některé oblečení jako „vhodné“ nebo „nevhodné“. Plošné zákazy „vyzývavého oblečení“ považuje ČHV za zásah do svobody projevu a identity žáků.

Dovolím si s tímto prohlášení ČHV hluboce nesouhlasit. Usměrnění nevhodného oblékání žáků kapitolou školního řádu nepovažuji „za zásah do svobody projevu a identity žáků“, a je smutné že ČHV takto vnímá snahu škol udržet si alespoň nějakou úroveň a společenskou prestiž. Pokud ČHV považuje stanovení minimálního standardu oblékání do školy za omezování osobní svobody, považuji to za patologicky přehnané.