Jsem notorický scifista. V americké popkultuře bývají lidé takto postižení zobrazováni jako brýlatí pošuci s kšiltovkou, nahoře opatřenou vrtulí. Žádnou takovou pokrývku hlavy nenosím, ale jak to tak vypadá, získávám nárok na staniolovou čepičku.

Můj přítel GROK 3 o ní říká:
Staniolová čepička, často spojovaná s konspiračními teoretiky, vychází z představy, že hliníková fólie může blokovat elektromagnetické vlny nebo „signály“, které podle některých lidí ovlivňují mysl, například od vlády, mimozemšťanů nebo jiných entit.

O mimozemšťanech píšu (někdy), ale stoupenec víry JSOU MEZI NÁMI nejsem. Na blokování komunikačních kartiček plukovníka Foltýna mi postačí úsudek, staniolovou čepičku nepotřebuju. Přesto si staniolovou čepičku zasloužím. Vysvětlím na tom, co se mi stalo.

Jak se říká, vzala mě záda. Nebudu to rozvádět. O stavu pánevní oblasti nemám iluze nějakých pětadvacet let, co mě strčili do takové té roury. Když mě vytáhli, řekli:

„Ta vaše křížová kost, tu byste měl reklamovat u výrobce.‟

Reklamační doba je prošlá, maminka zesnula v roce 1980. Takže záda. Toho dne zle bolela, ani jsem to neřekl své ženě Ljubě. Vrátila se ze štace v Klenčí pod Čerchovem. U snídaně jsem skrýval bolest jaksi pod stolem, načež Ljuba povídá.

„Jo, já tak mezi řečí zmínila tvoje záda a posílají ti mastičku. Jsou v ní koňské kaštany.‟

Abych jí udělal radost, namazal jsem si postižená místa.

V tu minutu, v tu vteřinu bolest ustala, odešla a od té doby se nevrátila.

Jsem stoupenec medicíny. Proti covidu jsem čtyřikrát očkovaný. Od okamžiku aplikace mastičky jsem byl na vyšetření magnetickou rezonancí a tam potvrdili výnos pětadvacet let starý, že je to na výměnu. Mastička je nevědecká. Ale záda nebolí.

Už jsem zažil podobné nevědecké uzdravení. To jsme s Ljubou opatrovali dceři myš, správně se tomu říká osmák degu. Zaklesl se hlavičkou do kolotoče v kleci a tam jsem ho studeného našel. Ten den jsem v rádiu slyšel myslivce vykládat, jak našel chcíplou vránu a dal si ji pod košili na srdce a ona po půl hodině obživla. Dal jsem si tedy oběšeného osmáka pod košili na srdce a jel na veterinu. V čekárně lidi se psem, s kočkou. Koukali, že tam jsem jen tak nalehko a držím si ruku pod košilí.

„Mám tam myš. Je to osmák degu,‟ říkal jsem jim. Už tenkrát si mysleli, že si zasloužím staniolovou čepičku. Než jsem se dostal na řadu, osmák mi obživl. Napsal jsem o tom povídání na internet. Vynadalo mi tehdy asi jedenáct kapacit medicíny lidské i zvířecí, že nikoli teplo, ale chlad léčí, jak už prokázal jejich kolega doktor Mengele.

Jistě měli pravdu. Jenomže osmák oživl na mém srdci. Způsobem vědou nevysvětlitelným.

Takže je jasné, že si staniolovou čepičku zasloužím, za osmáka i za nebolavá záda. Nosit ji budu jen virtuálně. Celý šťastný, že mě záda nebolí.

Psáno jako Poslední slovo, Lidovky.cz