Existuje náhradní rodičovství. Když dva lidé nemohou mít vlastní děti, je možné přijmout dítě, které nemá funkční rodiče. Není to tragédie. Naopak. Dětí, které potřebují skutečnou rodinu, je na světě dost.
Mnohem větší problém nastává, když si náhradní program nevytvoří člověk proto, že ten původní nemůže uskutečnit, ale proto, že se mu do něj nechce.
Mám totiž podezření, že západní civilizace začíná být plná náhradních životních programů.
Ten původní program byl vlastně docela jednoduchý. Dospět. Osamostatnit se. Najít si práci. Něco umět. Založit rodinu. Mít děti. Postarat se o ně. Vydělávat peníze. Něco vybudovat. Koupit nebo postavit vlastní bydlení. Pomáhat rodičům, když zestárnou. Být užitečný lidem kolem sebe. A pokud možno zůstat zdravý a soběstačný tak dlouho, abych jednou nebyl zbytečnou zátěží pro svoje děti ani pro stát.
Nebyl to dokonalý program. Ale několik generací na něm postavilo prosperitu západní společnosti.
Dnes jako bychom se toho trochu lekli.
Rodina je příliš náročná. Děti stojí peníze. Hypotéka znamená závazek na třicet let. Podnikání je rizikové. Práce zabírá příliš mnoho času. Odpovědnost stresuje.
A tak si hledáme něco příjemnějšího: cestujeme, běháme maratony, předvádíme se na sociálních sítích, sbíráme zážitky, optimalizujeme work-life balance. A diskutujeme o čtyřdenním pracovním týdnu.
Přemýšlíme, jak pracovat méně, přestože budeme pravděpodobně žít déle než kterákoli generace před námi.
Znám chlápka, který už snad patnáct let produkuje na sociální sítě především fotografie sebe sama. Jednou je v horách, podruhé u moře, potřetí někde běží. Je to samozřejmě jeho život a jeho volba. Ale občas mě napadne jednoduchá ekonomická otázka: co kdyby stejnou energii patnáct let investoval do skutečné práce, podnikání nebo nějakého projektu? Možná by dnes měl vlastní firmu, nebo vlastní bydlení, nebo deset milionů na účtu.
A možná také ne. Život není excelová tabulka. Jenže právě schopnost něco dlouhodobě budovat je podstatou dospělosti.
Zážitek spotřebujete. Majetek, vztah, firma, rodina nebo dobré jméno se budují.
V tom je opravdu velký rozdíl.
Nejsem proti cestování. Cestuji rád. Nejsem proti sportu. Běhám. Nejsem ani proti sociálním sítím – koneckonců na nich publikuji svoje texty. Problém nastává ve chvíli, kdy se z doplňku života stane jeho hlavní program.
Maraton může být fantastická věc. Ale neumím si představit náročnější maraton než vychovat tři děti. Cesta kolem světa může být úžasná. Ale postavit dům, třicet let ho splácet a vytvořit v něm domov je podle mě ještě dobrodružnější expedice. A podnikání? To je riskantní výprava do neznáma bez cestovní kanceláře.
Možná právě tady leží část vysvětlení našeho obrovského demografického problému. Stárnoucí společnost totiž není jen výsledkem medicínského úspěchu, je také matematickým výsledkem toho, že se rodí málo dětí. A společnost, která současně chce méně pracovat, déle žít a čerpat vysokou úroveň zdravotních a sociálních služeb, si zadělává na problém, který žádná sociální politika státu nikdy nedokáže vyřešit.
Nemůžeme současně chtít méně dětí, méně práce, více volného času, delší život a větší sociální zabezpečení a tvářit se, že jde jen o otázku lepšího státního rozpočtu.
Někdo to musí zaplatit. A ten někdo jsme my.
Fascinuje mě proto, když se mladým lidem radí, aby už od začátku kariéry mysleli hlavně na důchod. Samozřejmě, že mají vydělávat, spořit a investovat. Ale dvacetiletý člověk by podle mě neměl především přemýšlet, jak jednou přestane pracovat. Měl by přemýšlet, co dokáže vytvořit během příštích padesáti let.
Mladý člověk s mentalitou důchodce je totiž mnohem větší společenský problém než sedmdesátník, který stále podniká.
A právě tady začíná moje představa longevity. Není to náhradní životní program, je to naopak nástroj, který nám umožňuje ten původní program zvládnout déle.
Jaký program? Být zdravý, abych mohl pracovat. Být fyzicky silný, abych se o sebe dokázal postarat. Být duševně odolný, abych unesl odpovědnost. Mít dobré vztahy, abych nebyl sám. Mít příjem a majetek, abych nebyl ekonomicky závislý na ostatních.
A vychovat děti, které jednou nebudou muset řešit můj život za mě.
Tohle je podle mě skutečná dlouhověkost. Nikoli soutěž o nejnižší biologický věk na hodinkách. Nikoli nekonečná dovolená. Nikoli čekání na další valorizaci důchodu, ale co nejdelší období svobody, produktivity a odpovědnosti.
Samozřejmě ne každý může mít děti. Ne každý může podnikat. Ne každý si dokáže koupit vlastní byt. Nemoc, zdravotní postižení, péče o blízké nebo prostě smůla mohou životní plán úplně překreslit. Civilizovaná společnost má právě proto pomáhat těm, kteří pomoc skutečně potřebují.
Nicméně z těžkého osudu nebo smůly bychom neměli dělat ideologii. A ze svého pohodlí bychom neměli odvozovat svoji životní filozofii.
Náhradní program je skvělá věc, když nemůžeme uskutečnit původní plán. Ale je poněkud smutné, když ten původní plán opustíme jen proto, že je příliš namáhavý.
Možná bychom měli přestat mladým lidem neustále vysvětlovat, jak si život usnadnit. A začít jim říkat něco jiného. Postav něco. Vychovej někoho. Vydělej něco. Nauč se něco. Vlastni něco. Starej se o někoho. A o sebe se starej tak dobře, abys tohle všechno mohl dělat co nejdéle.
Tomu říkám životní program.
A longevity? To je jeho prodloužená záruka.

www.longevitypro.cz