"Devětapadesátiletý řidič vjel na přejezd a nerespektoval výstražná světla, poté se střetl s vlakem, který jel ve směru od Bruntálu," „Na Kaplicku nedaleko česko-rakouské hranice vykolejil po srážce s autem nákladní vlak. Řidič osobního vozu, který podle policistů i přes fungující světelnou signalizaci vjel na přejezd, nehodu nepřežil.“

„Z českých železničních přejezdů se stávají hřbitovy. Letos na nich zemřelo už 38 lidí,…“ Tolik náhodný výběr z našich médií.

Není asi nutno zvlášť připomínat, že střety automobilů s vlakem patří k těm nejtragičtějším. Vlak často táhne automobil s sebou několik desítek až stovek metrů a ze zánovního bouráku tak během pár sekund „vyrobí“ hromádku zmačkaných plechů, jež jen stěží připomíná, k čemu ještě před okamžikem sloužila. O to víc se vám sevře hrdlo, když si v té hromádce plechů jen zkusíte představit lidi, kteří osudným automobilem cestovali.

A když po takové srážce, tu a tam, vystříhají z automobilového vraku někoho živého, většinou hovoříme o zázraku. Mnohem častěji ale tyto střety posádka automobilu nemá šanci přežít.

„Ridič nerespektoval fungující světelné a akustické signální zařízení a vjel na chráněný přejezd, kde došlo ke střetu s vlakovou soupravou,“ říká nejčastěji při těchto reportážích mluvčí dopravní policie.

„Proboha, kam koukali, co dělali, copak nevidí a neslyší signalizaci na přejezdu?“ řeknete si v takových chvílích. Přehlédl, zamyslel se, hádal se zrovna s manželkou. Poslouchal oblíbenou hudbu a byl duchem úplně někde jinde. Je jistě mnoho takových a podobných příčin těchto tragických omylů.

O takových ale tento článek není. NE VŽDY je totiž za tragédií pouhá osudová nepozornost!

Někdy je za ní nepochopitelná a bezduchá tupost řidičů, které už jejich život omrzel.

Nevěříte? Chcete příklad? Tak si přečtěte dvě příhody, které jsem zažil sám, takříkajíc na vlastní oči. A které mě doslova šokovaly.

Příhoda první:

Do Handlové na Slovensku mě před pár lety přivedla má práce. Hned za městem vede železniční trať. Přes ni klasický přejezd poměrně frekventované silnice chráněný pouze signalizací klasickými světly bez závor.

„Bim bam, bim bam,“ zaslechl jsem jednou, když jsem procházel nedaleko přejezdu, charakteristický zvuk výstražného systému na přejezdu. Ze zajímavosti kouknu směrem k přejezdu, abych viděl, zda auta budou respektovat výstražná světla a zda ihned zastaví. Co vás nemá, nezastavilo nejen první, nezastavilo ani druhé, ba ani třetí, čtvrté …osmé…! Prostě řidiči (všichni!) dál nerušeně přejížděli přes přejezd, jako by se nechumelilo.

Stál jsme tam s otevřenou pusou a koukal na „hluchoslepé“ řidiče, kteří výstrahu jeden vedle druhého, jako ovce, zcela ignorovali. Čekal jsem s napětím, jak to dopadne. No, jak? Dobře to tentokrát dopadlo. Asi jsou tam na to zvyklí. Když se objevil vlak, začal houkat. Nezpomaloval, ale stále houkal. Čekal jsem, že nyní už snad auta zastaví. Chá chá, nezastavila. Dál s klidem Angličana přejížděla přes přejezd. Až když byl vlak tak 30 metrů před přejezdem, auto chystající se vjet na koleje zastavilo.

Nic se protentokrát nestalo. Uf, jen já tam jako vůl stál s otevřenou pusou a nechápal! Nechápal, k čemu tam vůbec to drahé výstražné zařízení, tam v Handlové, vlastně mají.

Příhoda druhá:

Tentokrát jedu z Prahy do Ostravy vlakem. Jedu v jednom z rychlíků Eurocity. Je krásný den, venku hezky. Otevírám v uličce okno, koukám do krajiny a nechávám se ovívat příjemným protivětrem. Jsme někde mezi Českou Třebovou a Olomoucí, nevím kde přesně, není to důležité. Najednou mašinfíra začíná houkat. Koukám dopředu a v dálce vidím silnici křižující naši trať. Když se blížíme, vidím zřetelně, jak přes přejezd přejíždějí automobily!

„Tak tady taky?!“ zděsím se a napjatě koukám, co bude dál. Co by bylo, stejně jako v Handlové, auta v klidu přejíždějí dál, až jako poslední, opravdu jen tak tak, jak se říká o fous, projede nějaká stará Avia. Sotva projede, vřítíme se minimálně stokilometrovou rychlostí na přejezd. Další auta už samozřejmě stojí. „Bim, bam …“ zaslechnu jasně znějící signalizační výstrahu na přejezdu, když přejezdem profrčíme.

Co na to říct? Já tomu nerozumím a nechci rozumět. Ať na to koukám, jak na to koukám, nedává mi to žádný smysl. A že se nejedná o žádný exces, svědčí statistika podobných nehod, která pořád roste a při nichž zcela zbytečně umírají lidé.

Co tyhle lidi vede k tak nepochopitelnému chování? Chtěl jsem původně napsat do nadpisu něco o tupých ovcích jdoucích na porážku. Nyní mě ale napadl jiný, výstižnější příměr: Stejně jako se stádo velryb občas vrhá, pro nás nepochopitelně, na mělčinu, tihle šílení řidiči kaskadéři se zas bezhlavě a stejně nepochopitelně vrhají pod kola rychlíků.

Proč to ti lidé dělají? Adrenalin? Pochybuji.

Zatímco u kytovců si vědci nad jejich chováním zatím marně lámou hlavu, u kolejových sebevrahů jsem si jistý, že je pod kola rychlíků žene jejich, pro mě naprosto nepochopitelná, extrémní lehkomyslnost hraničící s těžkou psychickou poruchou. Jiné vysvětlení jsem nenalezl.

Se souhlasem autora převzato z Fasulis.blog.idnes.cz