Věci veřejné navrhují, aby chodci na přechodech mávali na řidiče, když budou chtít přejít. Podle mě je to málo. Měli by si před přechodem povinně navléci reflexní vestu, helmu a chrániče a nasadit usměv.

Shrňme si to. Před platností zákona, který upravuje vztahy mezi chodci na přechodech a řidiči, používali lidé selský rozum. Nehod bylo méně. V období před platností zákona od ledna do května 2000 zavinili podle statistik chodci na přechodech 205 nehod. Tři z nich zemřeli. Pak začala platit další nová regulace v životě člověka a „upravila“ vztahy, aby bylo nehod a úmrtí méně. Výsledkem za stejné období v dalším roce bylo už 372 nehod způsobených chodci na přechodech a z nich 12 mrtvých. Když se nějaká regulace nepovede, pochopím to. Ne všemi nám zákonodárci chtějí a priori škodit. Selský rozum velí, že když se tedy neosvědčí, je dobré ji zrušit. Jenže to bychom nesměli mít zákonodárce, kteří chtějí chybu napravit tím, že pravidla ještě více zkomplikují.

Věci veřejné přišly s pro mě neuvěřitelným návrhem. Chodci by měli na řidiče mávat, aby ten pochopil, že chtějí skutečně přejít. Dovolím si neznalým snad jen sdělit skutečnost, že ve světě je tím méně dopravních nehod, čím méně je dopravního značení a předpisů o tom, jak se mají účastníci dopravního provozu chovat. Není moc věcí na světě, na které bych opravdu vsadil. Nicméně jedna z výjimek existuje. Jsem přesvědčen, že kdyby dnes měli všichni řidiči udělat znovu z místa bez přípravy testy, naprosté většině by museli okamžitě vzít řidičák. Sice umí řídit a třeba i nikdy nezpůsobili jediný dopravní problém, natož nehodu, ale zákon je zákon. Však si sáhněme do svědomí, zda se nám v hlavách uchovalo znění všech otázek a odpovědí, které stát považuje za nezbytné, abychom uměli řídit a používat mozek.

Představa, že chodci budou místo případného vykecávání před přechodem, kdy řidiči mnohdy staví zbytečně, na řidiče mávat, mi vhání úsměv na tvář. Vidím řidiče zpátky mávající na pozdrav s údivem, odkud toho člověka vlastně znají. Vidím lidi mávající na ty na druhé straně silnice s hlasitým „ahóóóój, jak se máš“ - a u toho kvílení brzd vystresovaného řidiče. Představuji si jak, někdo ukazuje nahoru na druhou stranu svému dítěti „hele, letadlo“, nebo zájezd padesáti turistů, ukazujících si v blízkosti přechodu naše pamětihodnosti. Nemluvě o velkém zvážení takové situace, zda někomu vyhovět a ukázat mu cestu, nebo se jen tak protáhnout, protože už vás brní ruka. A našel bych tisíce podobných každodenních situací.

Až se jednou do sněmovny dostane někdo s cílem rušit zákony, předpisy a nařízení a vrátí selský rozum lidem do rukou, bude nejen nehod méně. Zatím nezbývá asi nic jiného, než aby případná nová legislativa ohledně mávání na řidiče byla doprovázena obrázkovým manuálem s nařízeným úhlem a sklonem paží. A doporučuji také návod pro lidi, jak správně přechod přejít. Taková práce turistického průvodce po Praze, nebo učitelů na zájezdu s dětmi, se stane poměrně rizikovou. Řada z chodců by totiž při neopatrném mávání na řidiče mohla také končit při podání vysvětlení k věci na policejní stanici za podezření z hajlování... Ach jo.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora