Současný systém získávání způsobilosti stát se řidičem motorového vozidla pracuje pouze na binárním principu. Nemáš řidičské oprávnění a nejsi řidičem, anebo jsi ho získal a jsi řidičem se všemi právy, možnostmi a povinnostmi na úrovni ostatních, i mnohem více zkušených řidičů. Bohužel jednou z těchto získaných možností je i možnost zabít, zranit, poškodit (byť nechtěně, neúmyslně). Až na jednu výjimku, týkající se silnějších motocyklů, mají osmnáctiletí novopečení řidiči možnost sami řídit jakkoliv výkonné stroje bez jakéhokoliv omezení, jako jejich mnohem zkušenější kolegové. Takovýto přístup je ve většině dalších oborů lidské činnosti, které mohou mít výrazný dopad na životy, zdraví lidí nebo způsobení rozsáhlých škod, poměrně ojedinělý. Čerstvě vystudovaný lékař nemůže samostatně operovat či provádět jiné, závažné zákroky, pilot letadla či operátor složitého zařízení stráví desítky nebo stovky hodiny na cvičném trenažéru a i poté začíná vykonávat činnost nejprve pod dohledem instruktora. Ale i právě vyučení kuchaři, elektromontéři či zedníci nemohou vykonávat hned po vyučení odpovědnou práci bez dohledu zkušenějších kolegů. Většina seriózních zaměstnavatelů má pro nově příchozí vypracován program zaučování, čímž do značné míry snižuje rizika poškození zařízení, znehodnocení díla či nespokojenosti zákazníků.
Právě na základě dostupných statistik nehodovosti čerstvých mladých řidičů lze konstatovat, že už nastal nejvyšší čas, aby podobný (povinný) zaškolovací proces byl aplikován i na nové řidiče. Nejsem si jist, zda by bylo případné diskutované snížení věkové hranice pro možnost získání řidičského průkazu na 17 let tím správným krokem, zejména vzhledem k vazbě na dosažení plné zodpovědnosti a práv v souvislosti s dovršením plnoletosti (podobný proces snížení trestní odpovědnosti mladistvých také zatím v naší společnosti neprošel), nicméně období mezi 17. a 18. rokem věku je jistě to nejvhodnější k absolvování dostatečně kvalitní přípravy v autoškole. Řidičský průkaz dnes patří bezpochyby mezi základní dovednosti, a proto by nebylo od věci zařadit výuku a výcvik řidičů mezi volitelné předměty na středních školách a učilištích (což v podobě nepovinného předmětu již dříve někde úspěšně fungovalo).
Po dosažení plnoletosti a s čerstvým řidičským průkazem by nastoupil novopečený řidič do další, „zaškolovací“ etapy, ve které by za určitých podmínek nabíral potřebné řidičské zkušenosti. K diskusi je, jaké by to měly být podmínky. Mezi prvními se naskýtá omezení řízení pouze pod dohledem zkušeného staršího a relativně bezproblémového řidiče. Ten by sice neměl žádnou přímou právní zodpovědnost za řízení vozidla, ale sloužil by pro řidiče jako jakýsi korektiv jeho počínání. Mohl by mu verbálně pomoci při řešení složitějších dopravních situací, předem by ho na základě svých zkušeností mohl varovat před rizikovými situacemi a nepřímo, svojí přítomností, by mohl zabránit rizikovému chování nového řidiče, zejména předváděním se před ostatními. Touto povinností by se minimálně odstranila nejrizikovější situace mladých řidičů – páteční či sobotní noční návrat skupinky mladých rozveselených lidí půjčeným automobilem z diskotéky či zábavy, kde mladý řidič, povzbuzený ostatními, chce předvést, jak umí rychle projíždět zatáčky. Jízda mladého řidiče bez vhodného doprovodu by znamenala automatické odebrání řidičského oprávnění např. na dva roky.
V některých zemích jsou čerství řidiči omezeni i rychlostí jízdy. V našich podmínkách by toto řešení bylo spíše kontraproduktivní. Jistě si dokážeme představit, co by způsobila vozidla jedoucí např. o 10 km/hod. pomaleji na našich přeplněných silnicích. Spíše by mohla být vhodnější úprava zdvojnásobující pro mladé řidiče počet trestných bodů za závažné přestupky (rychlost jízdy, porušení zákazů, příkazů apod.). Otázkou by bylo i označování vozidel začátečníků (dříve poměrně rozšířené písmeno Z), a to z důvodu dnes obvyklého a častého střídání vozidel, resp. řidičů. Ostatně zepředu by se ani nějaké označení nedalo postřehnout. K diskusi by byla i další možná opatření – např. omezení používání vysoce výkonných vozidel (což je další z rizikových faktorů u nevyzrálých řidičů), jízdy s přívěsem apod.
Závěrečnou otázkou úvah na téma zaškolovacího procesu mladých řidičů pak jsou jeho podmínky, zejména délka tohoto období. Tři roky je jistě už moc dlouhá doba, která by mohla omezovat vyspělejší mladé řidiče. Rok je naopak možná pro některé dobou příliš krátkou, zejména pokud toho v tomto období příliš mnoho nenajezdí. Stálo by tedy za zvážení, zda toto období stanovit paušálně na dva roky pro všechny, nebo např. na jeden rok a v případě zaznamenaných přestupků v tomto období jej prodloužit na roky dva.
Cílem podobných opatření by nemělo být rozšiřování pocitu zbytečného strachu u mladých řidičů ze ztráty řidičského oprávnění, ale naopak posílení pocitu jejich zodpovědnosti za životy své i ostatních účastníků silničního provozu. A kromě toho cílem musí být i vyloučení nezodpovědných jedinců z kategorie lidí řídících někdy velmi nebezpečné stroje. V zájmu nás všech ostatních.