Neviditelný pes

DOPRAVA: Řidič, ten tvrdej chleba má...

18.7.2009

Musí znát volant, brzdy, spojku a plyn. Válce, písty a rychlostní skříň. Chladič, čerpadlo, diferenciál, sytič, karburátor, rozdělovač, kondenzátor.
Hlavu, ventily, baterie, stěrače. Duše, pneumatiky, pera, tlumiče. šasi, svíčky,hřídel a blok. ložiska, poloosy, lanka, ojnice. Pojistky, přerušovač - to dobrej řidič zná...
Zpívá Láďa Vodička ve stejnojmenné písni z dob dávno minulých. Minulých nejen ve smyslu společenském, ale i ve smyslu technickém...

Kde jsou ty doby, kdy jsme si svoje škodověnky byli schopni rozchodit sami. Když byla teplota kolem nuly, tak to bylo malé dobrodružství. Nejvíce se osvědčilo při příjezdu na chalupu vyndat víko rozdělovače i se svazkem kabelů, odnést to do sucha a tepla, nejlépe nad kamna, a pak autíčko startovalo jako víno. Když to tam člověk po celý víkend nechal, tak měl v neděli odpoledne co dělat, aby auto ukecal k nastartování. Ale dneska si i ten nejlepší automechanik bez notebooku s příslušným programem ani neškrtne.

Měl jsem v úmyslu psát žertovné historky z života řidičského, ale nějak mi spadla erekce. Ostatně, v mém věku ani není čemu se divit. A proto místo toho jedna zcela čerstvá historka, která shodou náhod dopadla dobře. Loudal jsem se včera Spořilovem po Senohrabské ulici (to je ta vedle dálničního přivaděče). Když má totiž člověk pod zadkem 210 kW, tak opravdu nemusí jezdit jako šílenec. Ta ulice je z kopce a v části, o které mluvím, je jednosměrná. A jak se tak loudám, vidím maminku se dvěma dětmi, jak poměrně skrytá čeká u přechodu. I když mi to nikdo nebude věřit, tak chodce na přechodu zásadně pouštím. Udělal jsem to i tentokrát a maminka s dětmi za ruku začala vcházet na přechod. Vtom v zrcátku vidím, jak takový menší bílý náklaďák, asi Iveco, vybočuje z pravého do levého pruhu, aby mě předjel, přesněji řečeno minul, neboť jsem stál.

V tom okamžiku by se ve mně krve nedořezal, neumím totiž houkat (troubit?). Od té doby, co mi sebrali houkačku ze středu volantu, jsem se to nenaučil. Samozřejmě, že bych to našel, ale nikoli reflexivně. Vše ale dopadlo dobře, řidič náklaďáku si všiml, že jsem nezastavil jen tak pro nic za nic, pro srandu králíkům, a také maminka od dětí byla velmi obezřetná a do přechodu se nehrnula.

A proč to všechno píšu. Toto jsou přesně ty situace, které občas končí tragicky. Tisíce nebo desetitisíce případů dopadnou dobře, jednou za čas ale špatně. A nikdo mi nevymluví moji základní tezi, že tady, a nejen tady, máme co dohánět a že poukazování na rychlost na dálnicích je prostě jen zástupný problém, který žádným problémem není. Je to jednoduše pláč na špatném hrobě. Opakuji, že rychlost 160 na dálnici za nebezpečnou nepovažuji, ale když čtu všechny ty diskuze, tak si myslím, že pro ni opravdu čas nenastal a v tomto národě asi také nikdy nenastane. Máme se ještě hodně co učit.

Převzato z blogu Hermanek.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



zpět na článek