Nově zavedená přísnější pravidla silničního provozu v zásadě podporuji. Stojím za nimi stoprocentně v tom smyslu, že je jedině dobře omezit bezohlednost, znepříjemnit život pirátům silnic, kteří zkoušejí denně maximální výkon svých motorů, předjíždějí na plných čárách a ostatní ukázněnější účastníky provozu nejspíš považují za naivní hlupáky, aniž by se starali o možné následky svého počínání. Bohužel je čistě na uvážení policie, aby aplikovala pravidla v souladu s principem zdravého rozumu a s ohledem na to, jaký „typ“ provinilce má právě před sebou.

Ať už sedím za volantem nebo se zapojuji do dění na silnicích v roli chodce, snažím se nejen respektovat zásady bezpečné jízdy, ale také výše zmíněný „zdravý úsudek“. Právě před několika dny si v mých očích městská policie hl.m. Prahy značně pošramotila kredit. Přecházela jsem křižovatku – ano, doznávám, v rozporu s předpisy. Nešla jsem po nedalekém přechodu, nýbrž přes vozovku před kolonou aut, kterým právě padla červená a tak stála a čekala, až vozidla z vedlejší silnice dokončí odbočování vlevo. Chvátala jsem a tak jsem šťastně doskákala na chodník a chystala se upalovat rychle za další svojí pochůzkou, když se mi za zády ozvalo: „Hele! Co je to?! Přechází na červenou!! No, zastav! Jak si to představujete? Přecházela jste na červenou! Vaše doklady. Zkoušela jsem se bránit. Slušně jsem doznala, že jsem nechtěla nikomu ublížit a přece jsem nikomu cestu nezkřížila. Dobře, budu příště už dávat pozor. Chtěla jsem ušetřit čas, vím, nevyplácí se to. Nic jsem nenahnala... „Tak ty doklady bych prosil!“ Tahám doklady z kabelky a kaju se: „Nemohl byste mi to dneska odpustit? Já už opravdu příště nebudu takhle přecházet.“ „Kdepak! To známe. Jednu tady takhle chytáme každej třetí den. Vy se to jinak nikdy nenaučíte! Vyndejte tu občanku z obalu. Já potřebuju i tu adresu... To už vidím! Slečna u sebe mít hotovost nebude, to půjde přes složenku. Ta nám to nebude chtít dát.“ „Proč si to myslíte? Já vás tady jen slušně prosím. Nechtěla jsem udělat nic špatného,nikomu ublížit.“ Atd..... „Takže to bude za 500 korun, můžu vám dát i dva tisíce.“ „No. Co můžu dělat? Prosím. Ale pět set je pro mě hrozně moc...“ „Hm! Říkám, že vám můžu dát i dva tisíce. A příště to bude za tisíc!“ „To není spravedlivý. Opravdu.“ Ani nezabučeli něco jako nashledanou, poděkování za zaplacení by patrně bylo vůbec ze sféry fantasie. Neodpustila jsem si tedy alespoň poslední komentář: „Doufám, že alespoň vás to potěšilo, protože já mám teda zkažený den.“

Jsem asi příliš velký idealista. Věřím, že se člověk s člověkem při troše dobré vůle může domluvit. Že si lidi nemají škodit a nemají si lhát. A taky jsem trochu rebel. Daleko větším závazkem a motivací pro dodržování předpisů by pro mě byla špetka vstřícnosti, naproti tomu tento styl jednání ve mně vytvořil akorát předsevzetí, že příště už se budu chovat podobně jako jiní chytřejší spoluobčané, kteří jednoduše nevytáhnou ani doklady, ani peníze. A než budu přecházet, tak se rozhlédnu nejen po kolemjedoucích autech, ale i po eventuelních uniformách.

A protože jsem taky trochu fantasta, neubránila jsem se vymýšlení trefných odpovědí a sehrávání absurdních scének v případě, že by se tato situace opakovala (bohužel, vše až s křížkem po funuse, jak už to bývá): Každý den si budu dávat stranou trochu peněz a až budu mít našetřeno, vyrazím opět do oněch míst, abych tam uprostřed křižovatky předvedla nějaký krkolomný manévr. Doufám, že kvalitní a hluboce přesvědčený městský policista, pro něhož jsou předpisy a nově nabyté pravomoci nade vše, bude nablízku. A potom, až mě bude chtít obdařit tučnou pokutou, 500 či 1000 Kč, řeknu: „Nene! Nesouhlasím! Naprosto nesouhlasím. Tisíc korun, to neodpovídá. Víte, v poslední době jsem hodně přemýšlela a došla k závěru, že předpisy, to je skutečná hodnota. Posledně jsem platila pět set. Teď mi chcete dát tisíc. Ale můžete přece až dva tisíce!? Podívejte se: Já si teď skočím tady k bankomatu, vyberu a zaokrouhlíme to na ty tři tisíce korun, co říkáte? Nebo tři a půl?. Tehdy jsem byla na začátku školního roku trochu ve finanční tísni. Ale dnes už si to, myslím, můžu dovolit. A přeju vám, ať se k vám vždy všichni lidé chovají přesně tak, jak jim velí předpisy. Ať se od nich neodchýlí ani o píď. Ani Ň navíc. Protože pravidla, to je věc největší, kam se hrabe nějaká mezilidská komunikace, pocity a ohledy k osobní situaci. To je všechno hroznej ksindl. Jen si vemte ty tři tisícovky! Ne, doklad mi dávat nemusíte. A nebo: to by vlastně nebylo košer. Tedy, jestli chcete - já totiž...mě to téma tak zaujalo, že o tom píšu román. Tak bych si to s dovolením šoupla do nákladů....