Jak zavést bezproblémové parkování a nepodmíněný příjem jednou ranou

Jednoduše: nahradit parkovací socialismus parkovacím trhem.

V srpnu se rozšířily modré zóny po Praze 5 a 6, v září po Praze 3, v říjnu bude následovat Praha 8 a příští rok zavede rezidentní parkování v bílých zónách i Brno-střed. Vyhrazení ulic pro auta lidí s trvalým bydlištěm je politicky geniální. Nejvíc totiž zabolí cizáky, kteří zastupitelstvo nevolí; voliči naopak ocení, když jejich ulice konečně přestanou sloužit jako odkladiště vozů původně parkujících v těch čtvrtích, které zóny zavedly dřív. V důsledku ale rezidentní parkování komplikuje pohyb po městě všem motoristům: za snazší parkování ve vlastní čtvrti se platí obtížnějším parkováním všude jinde. A každá cesta má dva konce.

Dá se parkovací tragédie obecní pastviny, ústící v dlouhé kroužení ulicemi a hledání volného místa, řešit nějak jinak než zónami pro rezidenty? Dá: parkování na ulicích, alespoň těch věčně přetížených, zpoplatnit. Všem, bez ohledu na trvalé bydliště.

Aby místa neblokovali ti, kteří auto zas tak moc nepotřebují

Že je to technická utopie? Není. V éře mobilních plateb to jde zařídit i bez nákladného vztyčování a opečovávání parkovacích automatů co padesát metrů.

Že je to ždímání rezidentů? Nemusí být. Parkování lze nacenit podobně degresivně jako cestování hromadnou dopravou: že hodina stojí třicet korun, ještě neznamená, že rok musí stát čtvrt milionu. Může to být pět, deset, patnáct tisíc.

Tady je prostor pro první kouzlo, které by motoristům ušetřilo čas a nervy: cenu parkování lze měnit tak, aby ulice nebyly ve špičkových časech úplně plné, ale téměř plné. Tedy odradit od cesty autem toho člověka, pro kterého zrovna teď cesta není zase tak důležitá, aby v cíli nechal dejme tomu stokorunu, a ušetřit tak místo pro toho, kdo má naléhavější poslání. Vyžadovalo by to dlouhý sběr dat a ladění, ale výsledkem by bylo parkování bez stresu (a zbytečných emisí).

Ulice patří všem. Tak ať na nich všichni vydělávají

Že je to antisociální? Předně je nutné připomenout, že přesně takhle funguje trh s bydlením. Pokud z něj někdo vypadne, hrozí mu, že umrzne; pokud někdo vypadne z nově vytvořeného trhu s parkováním, prostě bude cestovat jinak. Mrzuté, ale ne tolik, jako umrznutí.

To ale samo o sobě námitku, že je systém antisociální, samozřejmě nevyvrací. Pro chudé důchodce nebo mladé rodiny může být tržní cena parkování nedostupná, a přitom auto můžou potřebovat víc, než někdo, komu patří pět činžáků. I to se ale dá řešit. Lze se ostatně inspirovat trhem s bydlením: stejně jako jsou sociální byty pro potřebné, je možné pro potřebné vyhradit i parkování. Parking first.

Zároveň se otevírá prostor pro druhé kouzlo, díky kterému by ze zpoplatnění parkování těžili úplně všichni, včetně místních politiků. Totiž: rozdělit poplatky zpátky obyvatelům městské části jako skromnou formu nepodmíněného základního příjmu. Z hausnumer vychází, že by to mohlo být několik tisíc korun ročně, za které by si lidi mohli koupit tramvajenku, umořit jimi část poplatků za parkování, anebo si na jeden krásný večer objednat trpasličí estrádu.

Námitku můžeme taky obrátit: antisociální je, když se obce (a tedy občané) připravují o bezpracný příjem z vlastního majetku, za jehož využívání se dnes platí tím nejcennějším, totiž časem při hledání volného místa. Těch školek, co by se za to... atd.

Že je navržený systém levicový? V této základní podobě vůbec ne: to jen ironií osudu zrovna politici z pravicových stran prosazují automobilový socialismus, který v ulicích velkých měst ústí v problémy, v jaké tak socialismus ústívá. Navržený systém je především tržní.

Levicovou, zelenější variantu si ovšem můžeme představit: je možné odpustit poplatky sdíleným vozům, zvýšit dlouhodobé předplatné hummerům nebo rozdávat výnosy v lokálních měnách, aby lidé podpořili místního zelináře místo KFC. (Osobně by se mi víc zamlouval jednodušší, nevýchovný model.)

Přemýšlím nad tím už dlouho a opravdu, ale opravdu jsem ještě nepřišel na to, proč bych neměl dostat Nobelovku za ekonomii.