Není divu, že vše kolem silničního zákona budí takovou pozornost a o záležitostech s dopravou souvisejících se diskutuje s živostí, která by si zasloužila vážnější téma. Policejní praxe se týká prakticky každého, a není tedy divu, že se pan P. J. z Chomutova stal mezi řidiči populární figurou, třebaže média nezveřejnila jeho jméno. Dosáhl u soudu velkého vítězství nad policejní zlomyslností, a za to mu přísluší dík nejen řidičů.

Je totiž v našem životě málo příkladů, kdy se občan může cítit vůči státu jako občan a nikoli jako posunovaný a ustrkovaný človíček. Třebaže se v poměru stát a občan za posledních dvacet let hodně změnilo k lepšímu, stále vnímáme silněji to špatné než to dobré. Takový CzechPoint je skvělá instituce, jenže stačí dvojička městských strážníků, skrytá s radarem pět metrů od cedule „konec obce“, a postižený má důvod ke stížnostem. Pan P. J. si nestěžoval u piva, ale u soudu, a soud jeho stížnosti dal za pravdu. Nestačí jen porušit literu zákona, přičemž ta jasně stanoví rychlostní limit padesáti kilometrů v hodině. Je třeba opravdu ohrozit zájem společnosti. Dvoukilometrové překročení limitu v neobydlené oblasti deset metrů před cedulí soud neshledal „společensky nebezpečným“ chováním.

Třebaže stížnosti na soudní procedury také patří k našemu občanskému folkloru, jsou to právě soudy všemožných instancí, které už mnohokrát vystoupily na podporu zdravého rozumu. Z tohoto hlediska je třeba rozhodnutí ústeckého krajského soudu přivítat. Nikoli tedy právní pozitivismus, který by ve svých důsledcích mohl soudní řízení a rozhodování svěřit počítacímu stroji, ale lidský úsudek zde sehrál rozhodující roli.

Snadno pochopíme, proč se představitelé policie stavějí k těmto otázkám zdrženlivě. Ukázalo se, že policie v tichosti změnila kalibraci svých radarů, takže ta „červená hranice“ na úseku, kde je dovolena padesátka, je šedesát kilometrů v hodině. Oficiálně se dá tahle změna těžko oznámit, protože by to automaticky znamenalo pokyn řidičům, aby šlápli na plyn. Jakmile by vešlo ve známost, že se „šedesátka trpí“, řidiči by se ocitli v pokušení to zkusit, zdali se bude trpět i sedmdesátka. Proto se policejní mluvčí odvolávají na parametry radarů a přiznávají jen technické odchylky. Praxe je ovšem jiná. Policie ve velkých městech s hustým provozem dbá především na plynulost provozu a dává mu pochopitelně přednost před striktním dodržením litery zákona.

Radary jsou tedy v tichosti přenastaveny. V této souvislost celkem logicky napadne asi každého, jak to bude s měřiči alkoholu.

V naší zemi je zavedena nulová tolerance. Sociálnědemokratický poslanec Jeroným Tejc navrhuje, aby policejní prezident stanovil hranici, pod kterou by přítomnost alkoholu nebyla přestupkem. Podobně jako ve věci radaru je i tento návrh na hraně zákona. Ten buď platí, nebo neplatí. Není tedy divu, že Tejcův návrh vyvolává takovou debatu s argumenty pro i proti. Bývalý ministr dopravy Petr Bendl v této souvislosti poznamenal, že by oficiální tolerance vůči „malému množství“ snížila práh strachu, že by pak došlo „k razantnímu nárůstu počtu řidičů pod vlivem alkoholu“. Aby vše bylo ještě složitější, policisté kontrolují alkohol v dechu řidičů při každé, i banální kontrole. Řidič se tak automaticky stává podezřelým. A ještě další argument pro větší míru tolerance: skoro „suché“ Švédsko má limit 0,2 promile!

K těmto dvěma příkladům, kdy přesně stanovené limity kolidují s přirozenou neurčitostí života, je možno přidat příklad třetí, totiž držení „měkkých drog“. I v tomto případě stoupenci striktního přístupu argumentují, že každé povolení otěží povede k průlomu. Povolte ve věci radarů, a silnice se změní v závodní dráhu; posuňte hranici střízlivosti, a za volant usednou samí opilci; povolte v drogách, a na chodníku budeme překračovat těla narkomanů.

Život si pomáhá šalamounsky. Oficiálně budou policisté tvrdit, že hlídají každé překročení rychlostního limitu, a v tichosti si přenastaví radary. V měkkých drogách došlo k významnému kroku k dekriminalizaci. A to pivo za volantem? Ministerstvo dopravy doporučilo přestupkovým odborům, aby odkládaly případy, kdy malé množství alkoholu v krvi policisté z řidičova dechu rozpoznali, jenže řidič se nepřiznal. Toto ministerské doporučení je mimořádně půvabné, protože se tu vychází z české tradice „nepřiznat, zapírat“.

To, že je půvabné, neznamená, že není rozumné. A každý, byť i jen náznak rozumného přístupu ze strany státu vůči občanovi je dlužno přivítat. Tak i zvednutí radarové ručičky o jednu desítku výš.

LN, 13.2.2010