Umí si někdo představit ten poprask, kdyby každý týden bylo u nás deset mrtvých třeba na železnici? Nebo v letecké dopravě?
Obávám se, že mrtví na silnicích už nikoho nezajímají. Má dítě takovou chorobu, že náklady na léčení přesahují možnosti našeho zdravotnictví? Konají se sbírky na úhradu jeho léčby. Zabilo nebo zranilo se dítě při dopravní nehodě? No a co. Je to naše volba – takhle jsme to chtěli.
Zkusme porovnat kvalifikaci třeba strojvedoucího na dráze s kvalifikací běžného majitele řidičského průkazu. Řídit vlak je jistě povolání navýsost zodpovědné: takový mašinfíra musí absolvovat střední školu a složit maturitu. Poté musí mít praxi jako pomocník strojvůdce. Pak, když už smí řídit vlak sám, musí se trasu, po níž bude tahat vlak, naučit zpaměti – každou zatáčku, každý úsek, délku, povolenou rychlost – jako Twainův kormidelník na Mississippi. Před jízdou musí být vyspaný. Je hlídán zabezpečovacím systémem, zda při řízení neusíná – každých X sekund musí stisknout tlačítko. Musí mít nejlepší smyslovou skupinu – tedy musí rozpoznat nejen červenou od zelené, nýbrž musí rozlišit tak jemné barevné odstíny, které byste běžně vůbec nepostřehli. Nic není ponecháno náhodě. Vlak může řídit jenom vyškolený a vycvičený profesionál s několikaletou praxí.
Přitom si dovolím tvrdit, že šikovný desetiletý kluk by se naučil řídit vlak za čtvrt hodiny. Nikdo nikoho nepředjíždí, neexistuje nebezpečí smyku, nehrozí žádný dopravní chaos, není volant, není nutno se starat o vhodnou trasu, (téměř) nikdo vlak neohrožuje, zkrátka strojvedoucí se může soustředit jen na správné projíždění jednotlivých úseků.
A teď si vezměte, kdo může dostat řidičský průkaz a jak vypadá situace na našich silnicích.
Řidičský průkaz dostane téměř každý. Vezměme si, dejme tomu, takovou osmnáctiletou slečnu, která v mládí třeba ani nikdy nejezdila na kole a teď usedá za volant silného osobního vozidla. Ví, jak se chová takový tunový kolos? Má nějaký cit pro přilnavost pneumatik k mokré vozovce nebo ke sněhu? Má cit pro chování vozu v zatáčce, odhad pro dodržování předního a bočního odstupu? Má nějakou zkušenost? Nic z toho – a sami dobře víme, že ani to vše nás nemusí uchránit před vlastním selháním.
Existují tisíce různých nebezpečí. Určitě jste někdy jeli po dálnici, která z nějakého důvodu má oba pruhy zúžené. V pravém pruhu se řítí kamióny, v levém osobní vozy, boční odstup je třeba jen půl metru, nebo i méně. Vlevo dálniční svodidlo, za vámi auto, před vámi auto, rychlost osmdesát, pokud ji dodržujete. Nebo taky hodně přes stovku. Stačí zlomek sekundy nepozornosti kteréhokoli z řidičů, kteří se s ostatními řítí takovýmto koridorem blatník na blatníku. Malinké trhnutí volantem. Nepatrné, leč nečekané sešlápnutí brzdy. Jízda ve tmě. Jízda v mlze. Špatná nálada. Zazvoní telefon. Musíte sledovat značky. Máte vysoký krevní tlak nebo hypoglykemii nebo obojí. Musíte sledovat provoz kolem sebe. Nesmíte minout odbočku. Nadává vám manželka. To vše musíte zvládnout, ač v oboru řízení vozidel vůbec nejste profesionál. Stačí malé brnknutí vozidla o vozidlo a pohroma je na světě.
Rozdíl mezi pravděpodobností vzniku smrtelného nebezpečí na silnici a třeba na dráze je propastný. Statistiky tuto pravděpodobnost bohužel potvrzují. Ale tak jsme si to zavedli. Připadá mi to, jako kdyby člověk úzkostlivě dodržoval veškerou možnou hygienu, jenom občas se šel nažrat do korýtka s prasaty.
Domnívám se, že všechny řeči o bezpečnosti silničního provozu jsou jenom farizejstvím. Srážení bodů, vracení bodů, školení řidičů, školy smyku – vždyť je to směšné.
Přiznejme si, že mrtví na silnicích vůbec nikoho nezajímají. Zvykli jsme si na ně.