Divný titulek, že? Máte pravdu. Za živé štíty člověk obvykle považuje dospělé civilisty, kteří jsou pod pohrůžkou násilí či dokonce zastřelení hnáni před vojenskou jednotkou a svými těly ji tak nedobrovolně chrání před střelami protivníků. Ale co s tím mají dělat miminka?

V tomto případě ale nejde o miminka "opěšalá", vždyť většina z nich se na svůj první krůček teprve chystá, ale o miminka v kočárcích a prcky v doprovodu jejich maminek.

Je slunečné podzimní odpoledne a imaginární maminka jede s kočárkem z procházky v parku, kde se jí opakovaným přejížděním skupiny hrbolů na cestě podařilo "udrncat" její malou Lucinku ke spánku. Přichází ke hlavní silnici, na níž je přechod řízený světly. A právě k tomuto místu se přibližuji já v automobilu. Jedu pomalu, protože už mi na semaforu skočila žlutá, a připravuji se k zastavení ve vymezeném místě před přechodem. Ještě tedy jedu. Ale mamince už naskočila zelená, a tak bez zaváhání i bez pohledu mým směrem posune svůj kočárek do vozovky. S očima zabořenýma do nitra kočárku pak pomalu přechází přes silnici. Kdyby mi selhaly brzdy nebo kdyby po silnici přijížděl hazardér rozhodnutý projet třeba i na červenou – nechci ani domyslet.

Stejně riskantním způsobem maminky s kočárky bohužel přecházejí i víceproudé ulice mimo přechody. Řidič v krajním pruhu je pustí a ony se pak stále s kočárkem tlačeným před sebou snaží zjistit, zda mohou vkročit i do další části vozovky. Za této situace už jejich kočárek zasahuje do prostoru projíždějících aut. Z miminek v kočárcích řízených jinak nesmírně starostlivými a obětavými maminkami se tak v obou popsaných případech stávají "živé štíty", které by za případnou chybu "řidičky kočárku" těžce zaplatily.

Přitom řešení je tak snadné!Když je v těsné blízkosti přechodu, na jehož semaforu již naskočila zelená, jedoucí auto, nevstupujte na přechod, dokud ten přijíždějící automobil úplně nezastaví. Stejně obezřetně je třeba se chovat v případě, kdy prozkoumáváte prostor v sousedním pruhu. Je lepší obejít kočárek a opatrně obhlédnout situaci s kočárkem po boku.

Jsem již starší člověk a v rámci svého "stařeckého dětinštění" mne v podstatě všechna miminka i malé děti dojímají. Ochotně tedy zastavuji každé mamince, která s kočárkem, ale i bez něj, potřebuje přejít ulici. Když se na mne podívá, tak se přirozeně usměji. A teď přijde výzva:

"Vážené maminky s kočárky a dětmi, i když se na vás při zastavování svého auta budu přes čelní sklo usmívat, nevstupujte prosím do dráhy mého auta dříve, než bude úplně stát.Nerad bych se totiž v případě nepředvídatelné technické závady na brzdách stal člověkem, který s úsměvem poranil, nedej Bože usmrtil malého človíčka, kterého vy a vaši blízcí tolik milujete."