DOPRAVA: Málo ambiciózní cíl!
Plošné omezování rychlosti v obcích pouze na 30 km/h?
V poslední době se řada městských částí Prahy i dalších měst rozhodla a rozhoduje o plošném snížení maximální povolené rychlosti z 50 km/h na 30 km/h. „Jak Prahu odšpuntovat? Zavést plošnou třicítku. Terno pro řidiče, chodce i cyklisty,“ tvrdí Martin Fendrych v Aktualne.cz. „Po vzoru západních měst chceme snížit rychlost na tu, kterou se v oblasti většinou stejně jezdí, plus chceme zvýšit bezpečnost v kritických místech. Jsme přesvědčeni, že je to krok správným směrem,“ řekl místostarosta městské části Ondřej Mirovský (SZ/Trojkoalice). Důvodů pro toto omezení rychlosti je podle radnic několik. Jedním z hlavních je bezpečnost… ... Snížení rychlosti také může navýšit počet parkovacích míst v ulicích …“. V posledním týdnu přišla podobná informace též o záměrech města Olomouce.
ilustrační kompilace
Otázkou však je, proč snížení zrovna na 30 km/h. Proč ne na 29, 24 nebo 20 či dokonce méně. Podle čeho se takováto hodnota optimální rychlosti z hlediska bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dá exaktně vypočíst a následně stanovit?
Pokud podrobíme stochastické údaje o počtu a závažnosti dopravních nehod analýze a budeme zkoumat korelaci počtu a závažnosti nehod v souvislosti s rychlostí vozidel, nepochybně dojdeme k tomu závěru, že funkční závislost mezi těmito dvěma veličinami lze popsat jednoznačně jako rostoucí funkci. Co z toho vyplývá? Tedy pokud zvýšíme rychlost (bez aplikace jiných systémových opatření!), zvýší se i počet a závažnost dopravních nehod. Pokud naopak snížíme rychlost, sníží se i počet a závažnost dopravních nehod. Když snížíme rychlost automobilů na nulu, sníží se i počet nehod způsobených primárně vozidlem také na nulu (stojící vozidlo nemůže do nikoho jiného narazit; pokud někdo jiný narazí do trvale stojícího vozidla, zřejmě nebude primární příčina v onom stojícím vozidle – i když bude ještě lépe, pokud ani stojící vozidla nebudou na komunikacích vůbec existovat, a to podle parafrázovaného hesla Josifa V.S. „není auto – není problém“).
Dnešní doba si žádá inovativně odvážná a revolučně razantní řešení. Cíle našeho snažení musí být tedy dostatečně ambiciózní. Staré konzervativně páprdovské pořádky je třeba rozbít a nastolit nové, vytyčit si smělé a odvážné úděly a semknout se pro jejich naplnění. Takovýto přístup nemá alternativ! To zvládneme! (opět si pomohu citací: „Yes – we can!“, resp. „Wir shaffen das!“; jejich autoři jsou dostatečně známí).
Proto se ptám, zda v úvodu zmíněné aktivity některých radnic nejsou málo ambiciózní. Proč omezení jen na 30 km/h, když jimi deklarovaný cíl, tedy snížení počtu dopravních nehod a jejich následků neřeší daný problém zásadně, resp. absolutně. Proč tedy rychlost automobilové dopravy neomezit na rychlost běžné chůze. Proti argumentu radních navrhujících omezení na 30 km/h a odkazujících na nedávnou praxi zavedenou v jiných státech je možné postavit argumenty historicky již dostatečně prověřené. Jistě existují statistiky dopravních nehod zaviněných automobily z doby, kdy v Anglii byla jejich rychlost omezena na rychlost chůze a před každým automobilem musel jít chodec s červeným praporkem. Určitě těch nehod bylo méně. Proč se k této zkušenosti nevrátit?
A nakonec matematika dává jasnou odpověď na otázku, jaká rychlost automobilu je absolutně nejbezpečnější. Je to rychlost nulová. Zastavme tedy všechny automobily a dosáhneme tím našich cílů. A to nejen cílů v oblasti bezpečnosti, ale současně s tím vyřešíme i ekologický problém. Žádné emise produkované automobily nebudou. Zrušíme zbytečné polemiky, zda budoucností pohonu vozidel bude elektřina z plynových elektráren doplněná o soláry a větrníky, nebo elektřina z palivových článků, kde vodík vznikne výrobou ze zemního severně proudícího plynu. Současně se sníží hluková zátěž, nebude potřeba tolik vzácných surovin a počítačové čipy budou moci být využívány např. Billem Gatesem pro jiné, třeba medicínské účely než jejich masovou montáží do skoro každého komponentu pro stavbu automobilů. Rázem přibude mnoho volných míst pro chůzi, rekreační aktivity či předzahrádky kaváren (na od provozu uprázdněných ulicích, silnicích a dálnicích – například taková Kavárna u Devíti křížů přes celé tři pruhy), nebude zapotřebí osévat tolik zemědělské půdy řepkou, aby se pak musela složka z jejího zpracování přidávat do paliv pro neoddiskutovatelné zlepšení vlastností motorů automobilů, čímž se sníží i míra korupce, střetu zájmů a zneužívání dotací v této oblasti, ušetří se také mnoho tisíc pracovních míst úředníků, kteří administrují vymáhání pokut za rychlou jízdu a jistě každého z nás napadne celá řada dalších pozitivních přínosů.
Ano – jako každý jiný návrh i tento má své přínosy, ale také několik drobných negativ. Když chceme zavést absolutní bezpečnost a rozhodneme se pro absolutně nulovou maximální povolenou rychlost, musíme tak učinit i absolutně bez kompromisů. Žádné výjimky pro sanitky (jen by se toho zneužívalo, zejména pro zbytečnou mobilitu starších a důchodců), žádné pro hasiče (ostatně těm už v současné době celá řada radnic svými pokrokovými dopravními úpravami v podobě různých retardérů, zdánlivě bezpečnostních ostrůvků, kruhových objezdů s minimálním průměrem, betonových bloků chránících proti automobilovým teroristům apod. rychlost jízdy k zásahu snižuje více než dost), žádné pro nikoho dalšího (novému modernímu člověku fyzické mobility již nebude třeba, postačí „mobilita“ prostřednictvím počítačových sítí – ovšem pokud budete mít dostatečné sociální skóre a nedostanete ban). Jen pro politické funkcionáře zavedeme po vzoru Evropské komise a Evropského parlamentu dopravu privátními letadly. Problém případného poklesu české ekonomiky v souvislosti s útlumem výroby automobilů a jejich komponentů není ve skutečnosti žádným problémem, ale výzvou a příležitostí. Nezapomeňme, že ČR je jedna z nejvíce průmyslově orientovaných zemí a jako taková je terčem kritiky celé řady nevládních organizací a pokrokově uvažujících jednotlivců. Zmíněným opatřením se situace v národní ekonomice jistě razantně zvrátí.
Je tedy namístě vyzvat radní a zastupitele českých měst – buďte dostatečně odvážní, buďte neskromně ambiciózní – zaveďte omezení maximální povolené rychlosti automobilů ve vašich obcích na limit, kde bude zaručeno absolutní dosažení vize nula dopravních nehod! Nekompromisně, směle, bez ohledu na cokoliv jiného!
____________________________
Poznámka 1: Bohužel po zkušenostech s některými pokrokáři zde musím explicitně napsat, že výše uvedený text je pokus o nadsázku, která se snaží poukázat na to, že i dobrý úmysl, pokud se uchopí dogmaticko-ideologicky a nikoliv pragmaticky, nemusí být pro většinu občanů v naší společnosti přínosem. Je třeba vzdělávat a vychovávat, je vhodné dávat osobní příklad, ale ti starší z nás ze zkušenosti vědí, že cesta k pokroku zhusta vydlážděná ideologicky založenými zákazy a příkazy většinou končí slavnou větou Viktora Černomyrdina: „Mysleli jsem to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“
Silniční dopravě (a automobilismu jako takovému) se věnuji již dosti dlouho, nejen zde na Neviditelném psu, ale třeba i v rámci účasti v Radě vlády pro bezpečnost silničního provozu (pokud se schází). Mým hlavním tématem je plynulost silničního provozu, protože pokud jsou dopravní toky plynulé, pak je větší pravděpodobnost bezkolizního soužití jednotlivých účastníků silničního provozu a tím i menší počet dopravních nehod a jejich následků. Každého zmařeného lidského života je škoda, každé zranění přináší bolest a utrpení zraněnému i jeho okolí. Má to i své ekonomické a další dopady. To vše je bez diskuse. Ale život lidí na Zemi se vyvíjel vždy ruku v ruce s rizikem. Riziko nás provází po celou dobu lidské existence a v posledních obdobích se pro většinu z nás míra rizika v řadě oblastí viditelně snižuje. Stojí to úsilí, stojí to náklady, někdy se to neobejde bez souvisejících komplikací. Ale vždy je třeba uvažovat racionálně a pragmaticky zvážit všechny přínosy i náklady každého z opatření. Absolutní eliminace rizika znamená totiž absolutní náklady. A tím nemyslím jen ekonomicky vyčíslitelné, ale i „náklady“ (spíše možná problémy) související s životním stylem, s dostupností použitelných zdrojů, v daném případě s obecnou schopností mobility lidí, s komfortem života, s obecnou kategorií svobody a osobní odpovědnosti apod.
Jsem rád, že žijeme v demokracii. V demokracii bez přívlastků. V takové, kde rozhoduje vůle většiny. Zatím snad stále. Takovou jsem si v roce 1989 představoval. Pokud se někdo bude v demokratických volbách ucházet o můj hlas s programem, že bude plošně snižovat rychlost, plošně bude zakazovat vjezd určitých modelů vozidel, plošně bude nařizovat, že můj další vůz, pokud mi ho vůbec dovolí koupit, musí mít třeba červenou barvu s duhovou kapotou a být napojen 24 hodin na nějaký centrální sledovací systém, který nahlásí a zaznamená všechny mé činy, rozhovory a možná i úmysly, pokud budu muset před každou jízdou žádat o puťovku nebo o příděl paliva či energie, tak mu můj hlas prostě nedám a budu doufat, že takových nás bude většina. Když však někdo s takovýmito zásadními nápady přijde, aniž by k tomu konkrétně předem žádal o většinový mandát a na základě úspěchu ve volbách či referendu ho pak i získal, nebo pokud se někdo ohání dogmaticky tak zvanou nezvratností, nezbytností, neexistencí jiných alternativ života, pokud bude obstruovat neustálým napadáním jakýchkoliv demokraticky přijatých rozhodnutí přivazováním nebo přilepováním se k silnici anebo jiným prvkům ve snaze zabránit většině společnosti v jejím normálním životě (tedy bude se snažit vládnout ideologicky), nebo dokonce se bude zaštiťovat nařízeními a požadavky cizích, námi nevolených autorit, tak to považuji na nefér a hodlám se proti tomu hlasitě ozvat. Třeba i polemikou nebo lehkou nadsázkou.
Poznámka 2: Nejsem á priori proti vhodné regulaci dopravy (i včetně omezení rychlosti), ale jen tam, kde to dává konkrétní smysl, a to zejména z hlediska samotného účelu dopravy v daném místě. Hledisko plynulosti a bezpečnosti musí být posouzeno společně a nerozdílně i s aspekty ekonomiky, životního stylu, komfortu a účelu přepravy, ekologie, schopnosti praktické regulace systému dopravy (tedy realizovatelnosti v praxi a vymahatelnosti), připravenosti, vzdělání a vzdělávání/výchovy účastníků dopravy, topografií i historickým uspořádáním konkrétních míst a dopravních cest atd. Přemíra zákazů a nařízení bez dostatečné podpory společenského konsenzu totiž vede k jejich inflaci a tím k jejich nerespektování a následně k celospolečenské anarchii.
Hlavním cílem mé polemiky je poukázání na to, že i principiálně dobré nápady, které nejsou dostatečně komplexně promyšlené, ale zakládají se primárně jen na nějakém ideologicky vystřeleném nápadu (kterého se pak tvrdošíjně drží), většinou neposlouží společnosti dobře. Jeden z příkladů je i polemika k navrhovanému nařízení o minimální vzdálenosti předjíždějícího vozidla 1,5 m od cyklisty. Idea jistě dobrá, schopnost ji překotně v naší současné praxi (bez dalšího) skutečně efektivně plošně zavést a respektovat bohužel minimální.